Jazyk, společnost, kultura a historie

V kostce: Anglicky se v Ománu domluvíte prakticky všude, kde potkáte turisty – v hotelech, restauracích, půjčovnách i na trzích. Místní jsou vstřícní a klidní, očekávají ale střídmé oblékání, zdrženlivé chování na veřejnosti a úctu k islámu. Pár arabských slovíček otevírá dveře i úsměvy.

Jak se v Ománu domluvím?

Úředním jazykem je arabština. Ománský dialekt se od spisovné arabštiny liší, pozdravy a zdvořilostní fráze jsou ale stejné v celém arabském světě. Vedle arabštiny uslyšíte v jižním Dhofáru a na Musandamu i místní jazyky a ve městech často urdštinu, hindštinu nebo svahilštinu – mnoho Ománců má kořeny v Zanzibaru a východní Africe.

Anglicky se domluvíte bez problémů v Maskatu, Salále, Nizwě, Súru a všude, kde se pohybují turisté. Angličtina se učí ve školách a mladší generace jí mluví dobře. Velkou část personálu v hotelech, restauracích, obchodech, na čerpacích stanicích a v taxících navíc tvoří pracovníci z Indie, Pákistánu nebo Bangladéše, pro které je angličtina běžný pracovní jazyk. Dopravní značení, jídelní lístky i úřední formuláře bývají dvojjazyčné. V odlehlých horských vesnicích a v poušti už s angličtinou nemusíte uspět, tam pomůže překladač v telefonu a trpělivost – místní se vám vždy budou snažit vyjít vstříc.

Základní fráze

Pár slov arabsky místní vždy potěší, i když hned přejdou do angličtiny:

• Dobrý den (pozdrav) – As-salámu alajkum („mír s vámi“); odpověď zní Wa alajkum as-salám
• Ahoj / vítejte – Marhaba / Ahlan wa sahlan
• Dobré ráno – Sabáh al-chajr
• Dobrý večer – Masá al-chajr
• Na shledanou – Ma'a salámá
• Děkuji – Šukran; odpověď Afwan („není zač“)
• Prosím – Min fadlak (k muži) / Min fadlik (k ženě)
• Ano / Ne – Na'am / Lá
• Promiňte – Afwan / Lau samaht
• Jak se máte? – Kajfa hálak? (k muži) / Kajfa hálik? (k ženě)
• Mám se dobře, díky Bohu – Ana bi-chajr, al-hamdulilláh
• Nerozumím – Lá afham
• Mluvíte anglicky? – Hal tatakallam al-inglízíja?
• Kolik to stojí? – Bi-kam?
• Dá-li Bůh – Inšálláh – uslyšíte ho u každého slibu či plánu do budoucna, od „zítra přijedu“ po „to se spraví“

O obyvatelích

Ománci jsou známí pohostinností a klidem. Cizinec se tu setká s ochotou pomoci, pozváním na kávu a nevtíravým zájmem o to, odkud je – bez dotěrnosti, kterou znáte z některých jiných turistických zemí. Společnost je silně postavená na rodině, kmeni a úctě ke starším, zároveň je Omán jednou z nejotevřenějších a nejbezpečnějších zemí Arabského poloostrova. Všudypřítomný je portrét sultána; sultán Kábús, který zemi v letech 1970–2020 vyvedl z izolace, je dodnes hluboce ctěný a kritické poznámky na adresu vládnoucí rodiny se v hovoru s místními nehodí.

Tradiční oděv tu nosí většina Ománců běžně, ne jen při svátcích: muži bílou dišdášu s vyšívanou čapkou kumma nebo turbanem massar, ženy dlouhou černou abáju a šátek. Zahalování obličeje je vzácné. Významnou část obyvatel tvoří zahraniční pracovníci, hlavně z jižní Asie, kteří pracují ve službách, obchodě a stavebnictví – proto v restauraci nebo obchodě potkáte Ománce méně často než Inda nebo Bangladéšana.

Společenská etiketa: co je slušné a co ne

Omán je konzervativní, ale nikoli přísná země. Pravidla jsou jednoduchá a místní ocení, když je dodržujete; na drobné přešlapy turistů jsou zvyklí a řeší je spíš taktní poznámkou než konfliktem. Vše se tu řeší v klidu – zvýšený hlas, netrpělivost nebo hádka jsou považovány za ztrátu tváře a nikam nevedou.

Oblékání

• Na veřejnosti se oblékejte střídmě: zakrytá ramena a kolena platí pro ženy i muže. Volné lněné kalhoty a tričko s rukávem jsou navíc v horku příjemnější než šortky.
• Ženy si šátek na vlasy na ulici brát nemusí, hodí se mít ho ale v tašce – na vstup do mešity je nutný, stejně jako dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty či sukně. Před vstupem do mešity se zouvá.
• Plavky patří jen na hotelovou pláž a k bazénu. Na veřejných plážích a ve vádí se místní koupou oblečení; turistky tam většinou volí tričko a kraťasy přes plavky, muži delší plavky. Bikiny ve Wádí Shab nebo na městské pláži budí nežádoucí pozornost.

Chování na veřejnosti

• Mezi mužem a ženou, kteří nejsou příbuzní, se nepodává ruka automaticky – muži počkají, zda žena ruku nabídne sama. Mezi muži je podání ruky běžné a dlouhé.
• Muži by neměli sami oslovovat místní ženy, dlouze se na ně dívat ani je fotit. Pokud cestujete ve dvojici, oslovte raději muže, nebo nechte komunikaci na ženě.
• Projevy náklonnosti na veřejnosti (líbání, objímání) se nehodí; držení za ruku je u manželů tolerováno.
• Jí se, podává a přijímá pravou rukou, levá je považována za nečistou. Při sezení na zemi nemiřte chodidly na ostatní.
• Alkohol se podává jen v licencovaných hotelech a restauracích; pít na ulici, na pláži nebo být opilý na veřejnosti je trestné. Víc v kapitole Praktické.
• Když vás místní pozvou na kávu a datle, je slušné pozvání přijmout alespoň na chvíli. Kardamomová káva (kahwa) se podává v malých šálcích a dolévá se tak dlouho, dokud šálkem lehce nezatřesete ze strany na stranu – to znamená „děkuji, stačí“.
• Hlasité hraní hudby, troubení či pokřikování se nenosí ani mezi mladými.

Fotografování

Krajinu, pevnosti a trhy fotit můžete volně, lidi se ale vždy nejdřív zeptejte – muži obvykle kývnou, ženy téměř nikdy a bez dovolení je nefoťte vůbec. Zakázáno je fotit vojenské a policejní objekty, letiště a přístavní zařízení; u paláců a vládních budov požádejte o souhlas stráž. Totéž platí pro drony, na jejichž použití je potřeba povolení.

Ramadán a pátek

Během ramadánu se muslimové od svítání do západu slunce postí – nejedí, nepijí ani nekouří. Od turistů se očekává, že přes den nebudou jíst, pít ani kouřit na veřejnosti; v hotelu je to v pořádku. Mnoho restaurací je přes den zavřených nebo vydává jídlo jen s sebou, zato po setmění ožijí ulice i trhy. Termín ramadánu se každý rok posouvá, konkrétní data najdete v kapitole Svátky a události. Pátek je svátečním dnem (víkend připadá na pátek a sobotu): dopoledne bývají obchody a trhy zavřené a v době polední modlitby se život zastaví.

Náboženství

Státním náboženstvím je islám; většina Ománců se hlásí k ibádíjskému směru, který existuje v této podobě prakticky jen v Ománu a je známý umírněností a důrazem na pořádek a konsenzus. Vedle ibádíjů tu žijí sunnité (hlavně v Dhofáru a na Musandamu) i šíité. Islám určuje rytmus dne – pětkrát denně zaznívá z minaretů svolání k modlitbě – i pracovní týden a svátky.

Omán je dlouhodobě nábožensky tolerantní. Zahraniční pracovníci mají v Maskatu a Salále své kostely i hinduistické chrámy a turista může svou víru v soukromí svobodně praktikovat; nevhodné je ale misionářství nebo kritika islámu. Pro návštěvníky je důležité:

• Velká mešita sultána Kábúse v Maskatu je jednou z mála ománských mešit otevřených nemuslimům – vstup je možný jen v určených dopoledních hodinách a mimo pátek, aktuální návštěvní dobu uvádí její oficiální web. Platí přísný dress code (ženy zakryté vlasy, paže i nohy, muži dlouhé kalhoty a rukávy); šátky a pláště se dají zapůjčit u vchodu.
• Do ostatních mešit nemuslimové zpravidla nevstupují, pokud nejsou výslovně pozváni; fotit je zvenčí je v pořádku.
• V době modliteb, zejména páteční polední, mohou být obchody a úřady na chvíli zavřené – prodavač se prostě vrátí za čtvrt hodiny.

Historie Ománu

Osídlení Ománu sahá do doby bronzové, kdy oblast jako „Magan“ dodávala měď sumerským městům; z té doby zůstaly úlové hrobky u Batu, al-Chutmu a al-Ajnu. Ve starověku bohatl jih země na kadidle, které karavany a lodě vozily do Egypta, Říma i Indie. Islám přijali Ománci už za života proroka Mohameda a v 8. století se tu usadil ibádíjský směr s volenými imámy, který zemi odlišuje dodnes.

Ve středověku byli ománští námořníci spojkou mezi Arábií, Indií, Persií a východní Afrikou; přístavy Sohár a Qalhát patřily k nejvýznamnějším v Indickém oceánu. Počátkem 16. století ovládli pobřeží Portugalci – jejich pevnosti Mirani a Jalali dodnes hlídají maskatský přístav. Po jejich vyhnání v polovině 17. století vybudoval Omán vlastní námořní říši sahající až na Zanzibar a svahilské pobřeží; v 19. století byl Zanzibar dokonce sídlem sultána.

Od poloviny 18. století vládne dynastie Al Saíd. Ve 20. století zůstával Omán pod sultánem Saídem bin Tajmúrem jednou z nejizolovanějších zemí světa – s hrstkou škol, nemocnic a asfaltových silnic. Zlom přišel v roce 1970, kdy jeho syn Kábús bin Saíd otce v nekrvavém převratu sesadil a zahájil „ománskou renesanci“: díky příjmům z ropy vznikly během jedné generace silnice, školy, zdravotnictví a moderní stát, který si přitom zachoval tradiční ráz. Kábús zemřel v lednu 2020 a nastoupil jeho bratranec Hajtham bin Tárik, který pokračuje v otevírání země turistice a v odklonu ekonomiky od závislosti na ropě.

Kultura a co navštívit

Ománská kultura stojí na arabských a islámských tradicích, zároveň v ní zřetelně znějí vlivy Indie, Persie a východní Afriky. Hudba, tanec a poezie patří ke každé svatbě i národnímu svátku; tanec s meči al-bar'ah z Dhofáru je zapsán na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, stejně jako zakřivená dýka khanjar, kterou muži nosí k slavnostnímu oděvu. Živá jsou stále řemesla – stříbrotepectví v Nizwě, keramika v Bahle, tkaní, stavba dřevěných lodí dhow v Súru.

Kam za kulturou a historií (podrobněji v kapitole Co musíte vidět):

• Súky – Muttrah Souq v Maskatu je jeden z nejstarších trhů na Arabském poloostrově, bludiště uliček s kořením, kadidlem, šperky a látkami. V Nizwě se v pátek ráno koná tradiční trh s dobytkem.
• Pevnosti a hrady – země je jimi doslova poseta. Nejpůsobivější jsou Nizwa, Bahla (UNESCO), Nakhal, Rustaq a Jabrin, stavěné z hlíny a kamene v 17. století.
• Mešita sultána Kábúse v Maskatu – s jedním z největších ručně tkaných koberců na světě a obřím lustrem v hlavní modlitebně.
• Horské vesnice – Misfat al Abryeen, Bilad Sayt nebo vesnice na Jebel Akhdar ukazují terasová políčka a tisícileté zavlažovací kanály aflaj (UNESCO), které dodnes rozdělují vodu podle přesného rozvrhu.
• Kadidlová stezka v Dhofáru – naleziště Sumhuram (Khor Rori), al-Balíd u Salály a kadidlové háje ve Wádí Dawkah, společně zapsané na seznamu UNESCO.
• Královská opera v Maskatu – první operní dům v Zálivu, kde se střídají světové orchestry s arabskou hudbou; i bez lístku stojí za prohlídku interiérů.
• Národní muzeum v Maskatu – dobrý úvod do ománské historie od Maganu po současnost, s anglickými popisky.

Nákupy a suvenýry

Typickými suvenýry jsou kadidlo a kadidelnice, koření, kardamomová káva, datle a chalva, stříbrné šperky a nádobky, džezvy na kávu, vyšívané čapky kumma nebo dýka khanjar (pozor, do letadla jen do zavazadla k odbavení a kvalitní kusy jsou drahé). Nejlépe se nakupuje na súku – v Muttrahu, Nizwě nebo na kadidlovém trhu al-Husn v Salále – a vždy se smlouvá, s úsměvem a bez spěchu. V nákupních centrech v Maskatu, jako je Muscat City Centre, najdete mezinárodní značky a supermarkety, kde datle, kávu a koření koupíte za pevné ceny bez smlouvání. Tipy a orientační ceny najdete v článku Nákupy v Ománu.

Zajímavosti

• Dhofár na jihu země je jedním z mála míst na světě, kde roste kadidlovník pravý (Boswellia sacra); ve starověku se tu kadidlo vyvažovalo zlatem.
• Během letního monzunu charíf se okolí Salály zazelená, zahalí mlhou a stane se letním cílem rodin z celého Zálivu – zatímco zbytek Arábie se vaří v horku. Víc v kapitole Počasí.
• V Súru se dodnes staví dřevěné lodě dhow tradiční metodou bez výkresů – mistři nosí plány v hlavě.
• Ibádíjský islám byl po staletí spojen s voleným imámem; Omán tak dlouho fungoval jako svérázná dvojvláda sultána na pobřeží a imáma ve vnitrozemí kolem Nizwy.
• Ománci v minulosti osídlili Zanzibar a svahilské pobřeží; dodnes mnoho rodin v Maskatu mluví doma svahilsky.
• Omán nemá ve zvyku okázalost sousedních emirátů – zákony omezují výšku budov a nařizují tradiční prvky fasád, proto Maskat vypadá bíle a nízko i bez mrakodrapů.

Legendy

Královna ze Sáby – Dhofár a sousední jemenský Hadramaut si nárokují spojitost s legendární královnou ze Sáby (arabsky Bilqís), jejíž karavany vozily kadidlo a myrhu králi Šalomounovi. Zříceniny přístavu Sumhuram v Khor Rori u Salály jsou místními označovány za „palác královny ze Sáby“ – archeologicky jde o kadidlový přístav z přelomu letopočtu, ale pověst je tu stále živá.

Sindibád mořeplavec – Hrdina Tisíce a jedné noci podle tradice pocházel ze Soháru, který byl v raném středověku hlavním přístavem Ománu. Jeho dobrodružství vycházejí ze skutečných plaveb arabských námořníků do Indie, Číny a Afriky. V 80. letech 20. století se posádka na replice dhow zvané Sohar vydala z Ománu až do Kantonu, aby dokázala, že taková cesta byla možná.

Džinové – Víra v džiny, neviditelné bytosti z Koránu, je součástí lidové kultury celého islámského světa a v Ománu se váže zejména k opuštěným vesnicím, jeskyním a vádí. O Bahle, městě hrnčířů s mohutnou pevností, se tradičně vypráví jako o místě kouzelníků a džinů – s nadsázkou vám to místní rádi potvrdí.