Jak jsme počátkem 90. let cestovali do USA – 2. část

Vprvní části jsem vyprávěl o prvních 24 hodinách cesty naší pětičlenné rodiny do USA roku 1991. Vyprávění jsem přerušil vokamžiku, když jsme se vpařížském letištním hotelu Althea ukládali po náročném dni kspánku.

Druhý den nás po probuzení lákala myšlenka podívat se aspoň na chvíli do centra Paříže, brzy jsme ji však zavrhli. Kolem poledne jsme se již měli hlásit kodletu do Chicaga, i kdybychom se tedy nechali „městem měst“ zlákat, vzhledem ke vzdálenosti centra od letiště a skoro hodinové době přepravy bychom se vPaříži sotva otočili.

Na útraty leteckých společností jsme tedy posnídali a o několik hodin později i poobědvali, tentokrát již bez jakýchkoli nestandardních událostí. Bylo znát, že otrkat se vneznámém prostředí nevyžaduje zase tolik času a nezbytné zkušenosti lze získat poměrně rychle. Volný čas jsme vyplnili studiem dostupných informací co nás čeká a instruktáží dětí, pro které byl celý výlet obrovským dobrodružstvím. ZChicaga nás ten den čekal ještě návazný let do Saint Louis, tam nás měli vyzvednout kolegové zUniversity of Missouri a odvézt ještě dalších 120 mil do města Columbia, kde univerzita sídlí.

Předchozí den jsme si naštěstí nemuseli vyzvednout zavazadla, ty nejnutnější věci na přenocování jsme měli vpříručních. Balení tedy bylo jednoduché a po poledni jsme již nastupovali do letadla směr Chicago.

Zhruba osmihodinový let do Chicaga proběhl bez rušivých momentů a bez problémů jej přežily i děti. Vzhledem ke včerejšímu dodatečnému zařazení na tento let jsme byli rozesazeni, čehož děti bohatě využívaly: ve srovnání se včerejškem odhodily veškerý ostych a od letušek si neustále objednávaly Coca-Colu, která pro ně měla kouzlo něčeho nového a dosud prakticky nepoznaného. Zaznamenali jsme, že vurčitém věku jazyková bariéra zřejmě neexistuje…

Po vstupu na americkou půdu proběhly nezbytné formality u imigračních úředníků. Před cestou nás strašily historky o tom, jak právě u imigračních úředníků skončila cesta mnoha československých „turistů“, když je nedokázali přesvědčit, že motivy jejich cesty nejsou čistě ekonomické. Náš typ víz „J1“ a „J2“, vyhrazený pro vědeckou a kulturní spolupráci, byl však pro imigrační úředníky dostatečně přesvědčivý, takže vstupní pohovor se omezil na několik jednoduchých otázek typu „Kam cestujete?“, „Jak se jmenuje vaše univerzita?“, či „Máte zajištěné ubytování?“

Letiště O´Hare vChicagu bylo pro toho, kdo se dostal vlastně poprvé za železnou oponu – a rovnou do nejvyspělejšího státu světa – skutečně reprezentativní vstupní branou. Naše zkušenosti byly dosud kromě letišť ve Varně či Varšavě omezeny pouze na včerejší a dnešní odbavení na letišti Charlese de Gaulla vPaříži, i tento zážitek však bledl ve srovnání stím, co nás čekalo teď. Velké množství lidí všech barev pleti, obrovská rozloha letiště, chování okolí, které je možné popsat nesnadno přeložitelným slovem „respectful“, nebo informační systém, který například využíval pro přechod na jednotlivé terminály na zemi namalovaných barevných šlápot – stačilo sledovat tyto stopy a bez rizika, že vtom mumraji zabloudíte, jste došli kam bylo potřeba.

Z proskleného a klimatizovaného terminálu vnitrostátních linek pro odlet do Saint Louis bylo vidět na letištní plochu. Celý prostor tonul vzáři odpoledního srpnového slunce. VEvropě byl již dávno večer a tma, ale tady bylo o sedm hodin méně. Letenky jsme předložili u pultu usměvavé dámě černé pleti; velmi vlídně – to byl pro nás nezvyk – nás vybídla, abychom se posadili. Čas odletu se blížil, ostatním cestujícím postupně vydávala palubní vstupenky, jen my jsme pořád seděli a čekali a na své dotazy jsme obdrželi s úsměvem jenom odpověď – ještě čekejte. Opět se nás zmocnila nervozita, pramenící znejistoty: nezapomněli na nás? Nenechají nás tady? Neskrývá se za tím něco jiného?

Asi deset minut před plánovaným odletem nás konečně černá lady vyzvala, abychom přistoupili. Asi jsme se tvářili trochu vyjeveně a naše obličeje prozrazovaly určitou nelibost zdlouhého čekání, dostalo se nám však vysvětlení, že nás chtěla posadit blízko u sebe, proto čekala až do posledního možného okamžiku, kdy bylo jasné, kolik zbývá vletadle volných míst. Byl to další příklad rozdílu oproti středo- a východoevropským poměrům a další příklad nepochopení znaší strany…

Děti si později stěžovaly, že let zChicaga do Saint Louis byla nuda; ano, po včerejším dobrodružství a dlouhém letu přes oceán se toho na poměrně krátké trase opravdu moc nedělo. Přesto jsme ani dnes nebyli připraveni o poněkud dramatičtější zážitek.

Po přistání vSaint Louis, zpestřeném výhledem na monumentální oblouk „Gateway Arch“, symbolizující „bránu na Západ“, a soutok řek Mississippi a Missouri jsme si zase po téměř dvou dnech vyzvedli všechna zavazadla a vyvlekli je do příletové haly. Tady nás měli podle domluvy čekat kolegové zuniverzity – ale nečekali.

Je těžké shrnout všechny pocity, které se nás vprvním okamžiku zmocnily, byla to kombinace únavy způsobené časovým posunem (v Evropě již byla noc), nejistoty a vědomí, že jsme zůstali vneznámém prostředí bez peněz a nevíme co dělat. Největší starosti nám dělaly děti, přece jenom toho bylo na ně za celý den hodně. Únava nejvíce dolehla na naši devítiletou dceru, která to ovšem vyřešila po svém: zalehla na hromadu zavazadel a blaženě usnula.

Nic ztoho ovšem nebylo tak horké, jak nám vtéhle chvíli připadalo. Nic nám ve vyspělé civilizaci nehrozilo, na kolegy zuniverzity jsme měli spojení a vhloubi duše jsme tušili, že se jedná pouze o nějaké dílčí nedopatření. Působila zde naše nezkušenost, neznalost podobných situací a vidina katastrofických scénářů, umocněná časovým posuvem. Něco podobného se mi dosud stalo pouze jednou při mé první služební cestě do Drážďan, kde na mě oproti domluveným zvyklostem a očekávání na nádraží nikdo nečekal. Tehdy stačilo zatelefonovat do partnerské německé instituce a získat pokyny, jak se dostat do cíle veřejnou dopravou. Ale Amerika byla přece jen něco jiného – do místa určení zbývalo ještě 120 mil a veřejná doprava prakticky neexistovala, nehledě na to, že vnoci bychom náš cíl asi těžko hledali.

Mužská část výpravy se vydala na obchůzku letiště, aby vysondovala další možnosti. U informací nic nevěděli. Na krátký okamžik jsme dokonce vyběhli před letištní halu, ale okamžitě jsme se stáhli zpět. Bylo to jako kdyby nás někdo vzal něčím po hlavě: ještě nikdy a nikde jsme nezažili takový úder směsi horka a vlhka. I když byl vlastně večer, venku pořád ještě panovaly podmínky, jež byly typické pro povodí řeky Mississippi a jež je možné vzdáleně přirovnat kpodmínkám prostředí prádelny; pro Středoevropany, kterým bylo dosud odpíráno cestování do většiny světa, byl tento první střet smístním klimatem šokující.

Chtěli jsme aspoň zatelefonovat a zjistit co se děje, na telefon jsme ještě měli. Podařilo se nám rozměnit jednu bankovku na drobné, bohužel jsme však opět uvízli vpasti neznalosti: zatímco vČeskoslovensku bylo vtelefonních automatech té doby nutné vhodit minci bezprostředně po přihlášení volaného účastníka, zde se telefonický hovor uhrazoval až po jeho skončení. Automat nám po vytočení čísla nechtěl nabízený čtvrťák vzít, hovor však byl knašemu překvapení spojen. Od volaného kolegy jsme se dověděli, že počítali snaším příjezdem již včera (telegram zPaříže o námi nezaviněném jednodenním zpoždění nebyl nikdy doručen a celkem čtyři (!) lidé, kteří nás měli uvítat, tak cestovali 120 mil úplně zbytečně), že jim bylo posléze sděleno, že sice přiletíme dnes, ale pozdějším letadlem, a hlavně – že je další kolega již na cestě, aby nás vyzvedl. Po téhle důležité informaci jsme si oddechli, naši radost však poněkud pokazilo vyzvánění automatu, když jsme zavěsili sluchátko. Teprve později jsme zjistili, že nám tím automat dával najevo, že máme za hovor zaplatit, my jsme ale takový mechanismus uhrazení služeb prostě neznali. Cítili jsme na sobě nevraživé pohledy ostatních cestujících vletištní hale, automat přitom zvonil a zvonil… Druhý den nám pak řekli, že ústředna nakonec kontaktovala volaného kolegu a ten vzal náklady na hovor na sebe.

A za chvíli tu skutečně byl kolega Alan svelkým autem, kam jsme se vešli nejen my všichni, ale i všechny naše saky paky. Dvouhodinová jízda po dálnici skončila opět zážitkem, vněmž se mísilo uspokojení zkonce cesty sobavami. Auto projelo městem Columbia, odbočilo na vedlejší silnici a dostalo se – jak nám vté noční tmě připadalo – do hlubokého lesa. Tam zastavilo před jakýmsi srubem, který měl být po další rok naším bydlištěm.

„Probůh, do jaké divočiny jsme se to dostali,“ napadalo nás. Ale naše obavy se rychle rozptýlily, „srub“ byl ve skutečnosti dům skompletním vybavením a kolem nebyl žádný hluboký les, ale jednalo se, jak jsme později zjistili, o poměrně běžné předměstí amerického Středozápadu sponěkud vzrostlejší vegetací.

Po téměř 60 hodinách cesty jsme se tedy dostali na místo. Cesta byla plná pro nás naprosto nečekaných zážitků, které se mohou při zpětném pohledu zdát banální a nevýznamné, které však ve spojení snedostatkem zkušeností, vyvolaným čtyřicetiletým odříznutím od civilizovaného světa, dobře ilustrují situace, do kterých se naši krajané dostávali bezprostředně poté, co se pro ně tento civilizovaný svět opět otevřel.

Nás teď čekal roční pobyt vprostředí, které nám postupně silně přirostlo ksrdci a odkud jsme ve volných chvílích vyráželi na další poznávání Ameriky – o tom ale zase až někdy příště.