Jak jsme počátkem 90. let cestovali do USA – 1. část

Ve vzpomínkách se rád vracím do doby poměrně nedávno minulé, která se však vzhledem kdalšímu překotnému technickému i společenskému vývoji zdá být prehistorií. Zážitky ze začátku 90. let mi po létech připadají neuvěřitelné a přímo volají po tom, abych tyto střípky vzpomínek, jejichž detaily dokreslují tehdejší stav společnosti, okolnosti a poměry, zaznamenal pro budoucí generace.

Na počátku 90. let se mi poštěstilo dostat se k ročnímu pobytu na americké univerzitě, dokonce jsem mohl ssebou vzít i rodinu. To, co bylo před pár lety nemyslitelné, se najednou stalo skutečností. Vplné nahotě se přitom ukázalo, jaké hrozné důsledky měla naše čtyřicetiletá izolace, kdy jsme byli odříznutí od civilizovaného světa.

Svoje služební záležitosti zde nebudu rozebírat, zaměřím se jenom na historky z cestování. Tento příspěvek bude věnován části našeho přesunu za moře, který proběhl ve dnech 12.-15. srpna 1991. Celé toto stěhování odráželo naši neznalost světa za „železnou oponou“, dalo by se říci zaostalost, kvůli které jsme se dostali několikrát do zvláštních, zdnešního pohledu humorných situací, jež naštěstí všechny dobře skončily.

Neměli jsme moc peněz a letní spoje byly navíc poměrně dost obsazené, takže jsme byli rádi, že jsme sehnali letenky na poněkud komplikované trase Vídeň-Paříž-Chicago-St. Louis. Letenky do Vídně pro pět osob už byly nemístným luxusem, proto první etapu naší cesty představoval noční rychlík zPrahy do Vídně.

Cesta nebyla nijak příjemná: vlak byl přeplněný, protože právě probíhalo jakési setkání evropské mládeže a danou noc se jeho účastníci přesunovali zPrahy do Vídně. Naše tři děti (9-15 let) byly tehdy poprvé vživotě svědky neskrývané homosexuality některých cestujících, což byl pro ně trochu šok – za minulého režimu se o podobných věcech prostě nemluvilo.

Po ranním příjezdu na vídeňské nádraží Františka Josefa se bylo třeba přepravit na letiště Schwechat. Času kodletu moc nezbývalo; nebylo myslitelné, že bychom jeli veřejnou dopravou – pětičlenná rodina, probdělá noc, neznalost prostředí, čas odletu a spousta zavazadel to prakticky vylučovaly.

Nechal jsem tedy rodinu shaldou kufrů a tašek před nádražím a vydal se hledat taxíka.

Stanoviště taxi bylo hned za rohem. Oslovil jsem prvního taxikáře na štaflu.

„Grüss Gott. Mohl byste mě vzít na letiště Schwechat?“

„Samozřejmě, pane.“

„Ale já nejsem sám, za rohem čeká manželka sdětmi.“

„To není žádný problém. Kolik vás celkem je?“

„Celkem je nás pět, máme tři děti.“

Taxikáře to možná trochu zaskočilo, pětičlenné rodiny takhle brzy po ránu po Vídni asi moc nejezdí. Znamenalo to nacpat do běžného taxíku šest osob.

„Ale to je vpořádku, nějak se tam vměstnáme.“

„No, ale víte, máme ssebou zavazadla.“

To už se taxikář mírně orosil. Pořád však ještě netušil, jaká hromada kufrů a tašek ho čeká za rohem.

Přejeli jsme staxikářem za roh a zastavili u zbytku rodiny. Taxikář teď ovšem nesměl ztratit glanc a musel Čecháčkům ukázat, že to zvládne.

Naše zavazadla byla plná všeho, co jsme se domnívali, že bude pro roční pobyt za oceánem potřeba. Bez dlouhých okolků přiznám, že to bylo zcela zbytečné. Vezli jsme ssebou nejen oblečení – jak letní, tak zimní –, ale například i užitkové předměty, protože jsme netušili, co nás vnovém bydlišti čeká. Kombinace neznalosti,nejistoty a počtu osob nám způsobila opět trochu potíže.

Taxikář se ovšem projevil jako mistr svého oboru. Kufry zmizely vútrobách zavazadlového prostoru, pak se na zadní sedadlo nasoukaly čtyři osoby a taxikář je obložil zbylými taškami. Před nádražím jsme nemuseli nechat ani jedno zavazadlo, ovšem za cenu toho, že se nám poněkud obtížně dýchalo.

Cesta na letiště naštěstí proběhla bez dalších komplikací.

Při placení mi taxikář obřadně podal ruku a popřál všechno nejlepší. To byl pro mě, zvyklého zČeskoslovenska na trochu jiné chování, další mírný šok.

Naše první etapa byla zakončena nečekanou pointou – letadlo na trase Vídeň-Paříž mělo při odletu ztechnických důvodů několik hodin zpoždění, což nám celou cestu dále zkomplikovalo.

Ve chvílích, kdy naše letadlo dosedalo na přistávací dráhu letiště Charlese de Gaulla vPaříži, zjiné ranveje startoval náš původně plánovaný přípoj Paříž-Chicago. Let do Chicaga jsme tedy zmeškali, takže po průchodu pasovou kontrolou nás čekaly formality ohledně dalšího spoje. Ukázalo se, že na další let musíme vPaříži vyčkat 24 hodin. Protože se jednalo o problém na straně leteckých společností, odvezli nás do blízkého letištního hotelu a dali nám poukázky na stravu, podle našich kritérií zpoza Šumavy na nemravně vysokou částku. Svým americkým kolegům, kteří nás měli čekat týž večer na letišti vSaint Louis, jsem poslal telegram svysvětlením co se stalo, aby se zbytečně nevydávali téhož večera na letiště – měli to ze sídla univerzity do Saint Louis ještě celých 120 mil (zhruba 200 km).

Po probdělé noci a nervozitou naplněném dni jsme byli rádi, že jsme se mohli dát trochu do pořádku, děti si zdřímly – a už tu byl večer a šli jsme do hotelové restaurace na večeři.

Vůbec jsme nevěděli, co nás vrestauraci čeká. Trápila nás nejistota: ani my dospělí jsme nevěděli, jak taková pařížská restaurace vypadá, jak použít přidělené stravenky a hlavně – jak se chovat, abychom nepůsobili jako nevycválaní exoti a nevypadali hladově jako nějací nájezdníci zVýchodu. Ještě horší to bylo pro děti: dostaly kázání a přísné instrukce ohledně chování. Měly ještě větší trému než my, jejich hlavní starostí bylo, aby se nám neztratily. Světlým bodem vté tmě byl fakt, že jsme smanželkou byli – podle vlastních představ – dobře jazykově vybaveni.

Vhotelové restauraci znás obavy brzy spadly. Děti se chovaly slušně, atmosféra byla úplně normální jako u nás doma vČeskoslovensku a personál byl zjevně na podobné případy zvyklý. Číšník, obrovský černoch, snámi nejednal ani příliš žoviálně, ani povýšeně. Objednali jsme si (v nižší cenové hladině) a už nám nesli na stůl.

Jediný problém u večeře se objevil u mladšího syna. Ten si totiž objednal kraby, podle vlastních slov „protože je zatím nikdy nejedl a chtěl je vyzkoušet“. Pozdě jsme zaznamenali, že je snědl úplně celé, tedy i stvrdými klepítky, ze kterých se má maso vyloupat. Sobavami jsme čekali, co se bude dít, jestli to neodnese náhlou břišní příhodou, ale nedělo se nic, jenom černý číšník, jak se mi zdálo, při odnášení nádobí údivem zvedl obočí.

Zhodnoty stravenek jsme utratili sotva polovinu, nechtěli jsme budit dojem hladových Čecháčků. Když jsme nechtěli ani desert, ani zmrzlinu, číšník opět jen udiveně pozvedl obočí.

Za poslední den a noc jsme byli plni takových zážitků, že jsme už nebyli schopni cokoli vstřebat, takže jsme již hotel neopustili. Tak skončil první den našeho stěhování, podivuhodný den, kdy byla jedna rodina ne vlastní vinou zaostalých Čechů poprvé konfrontována snormálním světem.

Další den naše anabáze pokračovala – to však bude obsahem dalšího příspěvku.