Do Portugalska a zpět stopem – Díl I. – Rakousko, Itálie

Před lety jsem spřítelem podnikla třítýdenní cestu autostopem zBrna do Portugalska. Během naší cesty do Portugalska jsme projeli a také částečně poznali Rakousko, Itálii, Francii a Španělsko. Cestu jsme pojali jako velmi nízkonákladovou. Krom úspory za přepravu jsme ušetřili také za ubytování, jelikož jsme spávali pod širákem, v autě za jízdy či několikrát i jako hosté vpříbytcích našich hodných řidičů.

Do Portugalska jsme vyrazili včervenci. Neměli jsme přesně daný plán cesty. Vlastně jsme ani netušili, že skončíme až u oceánu. Naším cílem prostě bylo jet kamkoliv kmoři do teplých krajin. Balení zavazadel jsme pojali také velmi skromně. Po celou dobu tří týdnů jsme si vystačili sjedním velkým batohem a jedním malým.

Už znašich dřívějších cest po Evropě jsme měli vyzkoušeno, že stopování vpáru je pohoda. Důležité je být hezky upravený a čistý a najít si místečko, kde na Vás už zdálky bude dobře vidět, a kde mají řidiči možnost zastavit. VBrně se takové místo nachází například na výpadovce na Vídeň, u odbočky na Modřice. Důležité je také mít stopovací ceduli. Nám se osvědčil sešit A4, ve kterém jsme jen obraceli listy snápisy. Naše první cedule měla nápis WIEN.

VRakousku mě napadla myšlenka, že bych zde ráda někdy pracovala. Jako studentka vysoké školy jsem měla poměrně hodně volného času a nebyl by tedy problém si občas za prací „odskočit“ ksousedům. I zeptala jsem se tedy hned prvního řidiče, který nás za Vídní vzal, zda neví o nějaké možnosti práce pro studenty. Pán se zeptal, co umíme, a když se dozvěděl, že přítel dokáže sám postavit třeba dům a já mu můžu pomáhat, byla ruka vrukávě. Na Martina (tak se řidič jmenoval) jsme dostali kontakt stím, že se máme ozvat, až se budeme z naší cesty vracet. Jak se později ukázalo, Martin měl statek, kde byla potřeba udělat spousta práce. A taky měl hodně kamarádů, kteří také šikovné pomocníky uvítali. Díky naší cestě stopem jsme pak jezdili do Rakouska pracovat celé další dva roky (trávila jsem vždy střídavě týden ve škole a týden vRakousku), naučili jsme se německy a vydělali peníze, na které bychom museli vČesku pracovat o mnoho déle.

Ale vraťme se knaší červencové cestě stopem. ZVídně jsme pokračovali směrem na Salzburg a poté jsme se promotávali silničkami tyrolských Alp sjedním zmajitelů alpské usedlosti. Nikam jsme na naší cestě nepospíchali, protože samotná cesta je pro nás cílem. Vmalé vesničce Waidring, ležící vtyrolských alpách asi 50 km od Salzburgu, se nám líbilo natolik, že jsme se zde nechali řidičem vysadit a část cesty jsme si prošli pěšky. Vesnice je známá zejména díky nedalekému skiareálu Waidring-Steinplatte.

Náš další cíl byl jasný – dostat se na dálnici vedoucí kInnsbrucku. Bohužel jsme však silně podcenili kombinaci blížícího se večera a odlehlosti malé vesničky. Když jsme ani po několika hodinách pěší chůze směr dálnice nenarazili na auto, který by nás bylo ochotné svézt (moc jich za tu dobu nejelo), bylo jasné, že první noc naší cesty strávíme právě zde. Na alpské louce jsme rozbalili spacáky a chytali se na romantickou noc v přírodě. Rozhodně to nebyla naše první noc pod širákem, ale oba nás překvapilo, jak byla noc chladná. To jsme tedy včervenci nečekali. Navlekli jsme na sebe úplně všechno oblečení zbatohu, spojili jsme dohromady naše spacáky a teprve pak jsme se aspoň trochu zahřáli a mohli jsme spát.

Brzy ráno nám hned po chvilce stopování zastavilo jedno z projíždějících aut a přes Innsbruck, Bolzano a Trento jsme dorazili až do italského města Riva del Garda, ležícího u největšího severoitalského jezera Lago di Garda. U jezera, kde kupodivu vdobě naší návštěvy nebyli téměř žádní turisté, jsme vodními hrátkami a krmením labutí strávili celé odpoledne. Město Riva del Garda se řadí knejdůležitějším turistickým destinacím severní Itálie, a to díky své poloze na severozápadní části jezera (nazývané též Benaco). Město a i severní břehy jezera jsou obklopené horami.

Navečer jsme se přesunuli do nedalekého města Verona, dějiště známého Shakespearova dramatu. Toto město jsme si nemohli nechat ujít! Historické centrum hlavního města provincie Verona bylo vroce 2000 zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Nachází se zde velké množství památek pocházejících zrůzných časových období. Kromě balkonu vCasa di Giulietta (údajného bydliště Julie), stojí ve Veroně ke zhlédnutí římská aréna pocházející zdoby císaře Augusta, románský kostel San Zeno Maggiore z12. – 13. stol., či pomník Dante Alighieriho stojící na náměstí Piazza dei Signori. Právě na toto náměstí jsme zamířili ihned po našem příjezdu do Verony. Večer měla Piazza di Signori zvláštní kouzlo. Úplně na nás dýchala historická atmosféra, která ještě byla umocněna tím, že spřibývajícím večerem na náměstí ubývalo turistů a hluku.

Protože už jsme měli pořádný hlad a byli jsme vItálii,vyhledali jsme nejbližší pizzerii a dali si pravou italskou pizzu. Sice mi nechutnala tak, jako ta doma na Moravě, a byla taky hodně předražená, ale přece jenom byla zVerony. Luxusní toalety vrestauraci vcentru města nám posloužily jako provizorní koupelna kvečerní hygieně a poté už jsme se vydali hledat místo knoclehu. Najít ve velkém městě místo kpřespání pod širákem, je o hodně náročnější, než ustlat si vpřírodě. Nakonec jsme roztáhli karimatky a spacáky vjednom zmístních parků. Protože kolem vnoci stále někdo procházel, rozhodli jsme se, že se budeme střídat a vždy jeden znás bude hlídat. Přece jen bychom hned druhou noc naší cesty nechtěli být okradeni.

Co bylo dál? To se dozvíte vpokračování tohoto cestopisu.