Do Portugalska a zpět stopem – Díl V. – Francie

Spřítelem jsme se před lety včervenci vydali na několikatýdenní cestu do Portugalska a zpět autostopem. Poznali jsme zajímavé lidi a místa a zdokonalili jsme se vnaší znalosti cizích jazyků.

Po více než dvou týdnech cesty jsme se ocitli vjihofrancouzském přístavu Port Leucate. Ač byla sezóna, letoviska na úplném jihu Francie zdaleka nebyla tak zaplněná, jako letoviska španělská, která jsme navštívili o pár dnů dříve. Pobřeží Francie se nám líbilo a nikam jsme nepospíchali (vždyť byly přece prázdniny), proto jsme se rozhodli jih Francie poznat trošku více. Směrem domů, na sever, jsme tedy nějakou dobu pokračovali po staré silnici a ne po dálnici. Stopování šlo dobře, auta zastavovala skoro okamžitě.

VPort-la-Nouvelle se nám líbil maják.

VRéserve Africaine de Sigean byly krásné žirafy, plameňáci, pštrosi, sloni a další hromada zvířat.

VPeyriac-de-Mer jsme se prošli po romantických lávkách přes jezero.

Ač to byla malá zajížďka, podívali jsme se i do kláštera Abbay de Fontfroide ležícího vblízkosti města Narbonne.

Klášter byl založen roku 1093 původně jako benediktýnský, později se stal cisterciáckým.

Prošli jsme si nádvoří a také nádhernou zahradu, která klášter obklopuje.

Jako bonus jsme vystoupali ke kříži, který se tyčí vysoko na kopci nad klášterem. Od kříže jsme měli úžasný výhled na klášter a celé jeho okolí.

Naším dalším cílem byl Parc Naturel Régional de Camargue (www.parc-camargue.fr), který jsem si jako milovnice koní nemohla nechat ujít. Vmokřadech v deltě řeky Rhôny při pobřeží Středozemního moře žije až 400 druhů zvířat. Mezi nimi i bílí koně plemena camargue.

Pak už jsme pokračovali do Marseille. I když města, hlavně ta velká, moc nemusíme, ta známá na pobřeží Francouzské riviéry jsme se rozhodli alespoň vrychlosti zkouknout.

Většinu nocí na naší cestě jsme nocovali pod širákem. Výjimkou byla jedna noc vPortugalsku, kdy nám pán řidič nabídl kpřespání přívěs, který měl postavený na zahradě. Další noc, kterou jsme strávili pod přístřeškem, byla ve Francii. VMarseille jsme si stopli pana Vidar, který nás pozval na večeři kjeho rodině. Vměstečku La Ciotat, jen kousíček za Marseille, měla rodina Vidar kus pozemku spřívěsem a stanem pro děti. Jezdili sem na dovolenou odněkud zvnitrozemí Francie. Domácí večeře ve francouzském stylu byla úžasná. Společně jsme si zašli i na pláž zaplavat a pak jsme rádi přijali jejich nabídku a přespali jsme ve stanu na zahradě. Ráno ještě následovala úžasná francouzská snídaně a pak už jsme zamířili do Nice. Nice je jedno znejnavštěvovanějších míst Francie. Líbila se nám přímořská promenáda a upravenost města, i když jsme trochu nechápali, proč hned vedle promenády vede rušná silnice.

Původně jsme měli vúmyslu strávit další noc vNice na pláži, ale to se ukázalo jako nereálné. Na pláži byl ještě dlouho za tmy čilý ruch. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme popojet i za tmy. Nebylo by to poprvé, co nám auto zastavilo vnoci. Došli jsme tedy kvýpadovce na dálnici a začali stopovat. Auta moc nejezdila, a když už, tak opačným směrem, do města. Po chvíli jsme si všimli tří zvláštních mladých mužů vbílém, kteří pobíhali po přechodu kousek od nás. Napřed jsme nechápali, co se děje. Pak nám došlo, že se snaží vykrádat auta. Jeden vstoupil na přechod a zůstal stát, přijíždějící auto tedy muselo zastavit. Další dva skočili do auta (jeden dopředu, druhý dozadu), pobrali kabelky a cennosti a než se řidič vzpamatoval, zmizeli.

Když se to stalo potřetí, rozběhli jsme se knim. Moc teď zpětně nechápu, čeho jsme chtěli stěmi našimi bágly docílit, ale efekt byl, že borci utekli. Zavolala jsem na policii, ale protože francouzsky neumím a policajti anglicky moc nerozuměli, nepochopili jsme se.

Šli jsme tedy znovu stopovat. Najednou na nás začaly zkopce nad námi padat velké kameny. Jeden přítele poranil na ruce, až mu tekla krev. Bylo jasné, že ti tři jsou nahořemezi stromya kameny po nás házejí oni. Přítel se ještě neohroženě za nimi rozběhl a mě nechal se všemi věcmi dole na silnici. Naštěstí se brzo vrátil, že je vté tmě nenašel. Zbytek noci jsme pak raději strávili vpolosedě vměstském parku (spát se moc nedalo, pořád okolo chodili bezdomovci) a auto pryč z města jsme stopli až ráno.

Pak už to šlo domů rychle. Přejeli jsme Francii, Itálii, Alpy, Rakousko. Ve Vídni vobchodě už jsme asi po třech týdnech cesty vypadali docela zbědovaně (nebo sympaticky, nevím), když nám paní prodavačka darovala obří čokoládu Milku. Poslední řidička, co nás vzala zVídně až do Brna, nás inspirovala na naše další cesty. Byla to mladá paní, která jezdila pracovat do Rakouska. Stopaře prý bere proto, že před lety sama jezdívala stopem. Vydala se stopem do Turecka skamarádkou, tam se pohádaly a pak dva týdny jezdila stopem po Turecku sama. Pohostinnost Turků si nemohla vynachválit. No, já měla na této cestě stopem sTurky jinou zkušenost, ale každopádně lepší ukončení našeho stopu jsme si ani nemohli přát.