Minule jsem vám popsala náš ”úžasný” smrtící zážitek z Marrakesche, po kterém nám nebylo všechno jedno 🙂 Tento si můžete přečíst ZDE. Měli byste jej absolvovat, abyste pochopili, na co navazuji 🙂

Výňatek z konce textu: Nasadil ohromně přísný a nebezpečný výraz, zvedl hlavu a rukou ukázal takový ten pohyb, jako byste někomu chtěli podříznout krk a pronesl: ,,SEE YOU LATER!!!!’’ 

 

 

Získejte cestovatelské tipy jako první!
Zájezdy na last minute přes cestovní kanceláře až se slevou 70%, naleznete zde >>

 

Pán, kterému pravděpodobně hotel patřil, zabouchl dveře a přivítal nás. No prvotní pocit z Marrakesche byl opravdu pozitivní, až smrtelně :-)). Dovedl nás do našeho apartmá, a i když byla zhruba 1h ráno, vzduch byl stále neskutečně teplý. Byla však tma a my si tak nemohli dobře prohlédnout pokoj, ráno jsme tak vstali a nestačili koukat! Pokoj byl celý v takovém kamenném stylu, ani nevím, jak to popsat, ale vypadalo to nádherně! A hlavně, jak celý den bylo teploučko a svítilo slunko, tak i v noci byl celý pokoj krásně vyhřátý 🙂 

No každopádně zpět k naší smrtelné story. Vzhledem k tomu, že jsme byli vystrašení ještě z předešlé noci, po slovech mladíka SEE YOU LATER!, a mysleli jsme si, že na nás hned ráno bude čekat s celou svojí smečkou před hotelem, tak jsme si se vstáváním dali na čas a z pokojíku vyšli až kolem 14.00. No co vám budu – bylo to bájo takhle dlouho spát! V uličkách, ani před hotelem, nebylo klasicky ani nohy (turistické), a tak jsme přeci jen měli trochu strach. Vydali jsme se však vstříc novým dobrodružstvím (beztak děsně hladoví!). 

Velice ráda bych vám ukázala náš první dojem z denního Marrakesche, nemám však patřičné foto. Dostali jsme se nejdříve na takové menší náměstí a to fakt stálo za to! Zkuste si to představit: malé náměstí, ze kterého však vedou desítky cest, turista bez mapy se lehce ztratí. Po uzučkých cestách jezdí koně, osli, kola, auta, motorky, rikše, to vše za neustálého troubení a předjíždění se.

 

Motorky
Koník a mladý chlapec, jež převáží ovoce
Osel… Fakt po těch uličkách jezdí skoro veškeré pojízdné zvěrstvo 🙂

 

Semafory, přechody, ani nic podobného neexistuje, musíte se celým tím humbukem prodírat. Na náměstí je několik místních, co venku na děsnym vedru opravují všelico, prodávají všelico nebo se v mešitách modlí. Vše je neskutečně zajímavé pozorovat, i to modlení, je nám však blbé na ně s údivem civět, jak klečí na zemi a neustále se předklánějí. Opravy vypadají asi takto:

 

 

Návyky dědíme po rodičích

To nejhorší, co si z Marakesche odnáším, však nebyl zážitek s chlapcem, který nám vyhrožoval. Nejvíce si má psychika odnesla v následujícím momentu: šli jsme si tak směrem k náměstí, po takové širší promenádě, turistů moc okolo nebylo, jako klasicky. Najednou se za námi s úsměvem přiřítila taková špinavší malá holčička, tmavá a začala před námi akrobatit. Dělala hvězdy, roznožky a já nevím co, s takovým závěrem, že s úsměvem si před nás stoupla a zatarasila nám cestu samozřejmě s tím účelem vyžebrat od nás nějaké peníze za její akrobatické ”výkony”. ,,Many many”. Protože úsměv na jejích rtech přetrvával a vysloveně ho účelně chtěla přenést i na nás, tak jsme se usmívali též se slovy ,,Nou nou”. Úsměv náhle zmizl, když mé další ”nou” bylo ráznější. V tu ránu začala srdcerivně křičet ,,Fakjů fakjů fakjů!!!!!” a POFLUSALA NÁS! Ano, čtete správně. Rozproudila se ve mě krev a zapomněla jsem na to, že je to malá holčička. Chystala jsem se jí jednu vlepit. Marťa mě samozřejmě hned zastavil, že je to malá holka a jsme v cizí zemi, nevím, co by z toho bylo za postih, nestojí to za to. Ta malá by si ale jednoho facana jednoznačně zasloužila. 

S odstupem času, jak jsem pozorovala všechny ty malé, drzé a žebrající dětičky na okolo, jsem začala přemýšlet: ,,po kom to asi mají?” Po rodičích, samozřejmě. Vidí to všude kolem sebe. Všichni se vás snaží okrást a učí to i malé děti, pevně věřím v to, že lecjaký turista těm dětským očičkám stěží odolá a dá jim jeden, dva dolary. Bacha na to, jak se chováte před svými dětmi – všechno po vás budou dříve či později beztak kopírovat, tak abyste se pak nedivili! 

 

Okrádání

Když už jsem načrtla okrádání ze strany Marokánců, měla bych jej asi detailněji rozvést. Vím, že tento příspěvěk je celkem deprimující a negativní, já se však tohoto pocitu po návštěvě Marrakesche nezbavila, což mne mrzí. Je to jediné místo, které doporučuji k navštívení jen pro ty, kteří si chcou nad něčím zakroutit hlavou. Prvotní story s chlapci, kteří nás chtěli jako dobrý skutek odvést k hotelu, už znáte. Na řadu přicházejí kobry

Zapomeňte na to, že se můžete na kobry (a na jiné hady) jen tak podívat. Tohle u Marokánců obdivuju: jejich bystré oko ihned zachytí to vaše! K jedné skupince vyvolávačů kober patří několik dalších chlapíků, kteří jsou nenápadně rozlezení kolem skupinky a sledují, kdo si hady fotí. Ihned k němu přiběhnou a chtějí peníze. Někdy mi připadalo, že fakt platím i za to, na co se jen koukám, vždy někdo totiž přišel a buď mi dané zboží nabízel, nebo chtěl rovnou peníze. 

Kobry byly navíc pod vlivem drog, a to bezpodmínečně. Do rytmu se totiž nevlnily, pohupovaly se dooost pomalu a bylo vidět, že jsou dost utlumené, bylo mi jich líto. 

V restauraci, kde jsme pili kávu (za necelé tři eura), byl záchod, u kterého seděl týpek, který vybíral necelé euro za toaletu. I když jste zákazníci, nenaděláte nic. Už si nezvpomínám, kdo po nás všechno a kde chtěl peníze, jen si v sobě stále nosím ten pocit vyčerpanosti z nekonečného odmítání a dohadování se. I když chcete mít chvíli pokoj, aby na vás nikdo nemluvil, nepodaříse vám to, pořád nám někdo něco vnucoval (džus, kobry, výlety, hašiš, vodní dýmky, trička, boty, vložky, akrobatické vystoupení…) nebo chtěl jen tak peníze. Vrcholem všeho byly závěrečné story z letiště.

Už jsme čekali na zastávce na autobus, který jel na letiště. Samozřejmě toho hned využil místní taxikář s tím, že nás hodí na letiště. Ihned jsem ho odpálkovala s NE a s tím, že autobus je tu za chvíli a stojí tolik a tolik. Zkusil nabídnout dvakrát takovou cenu, plus že nemusíme čekat na bus. Řekla jsem ne. A tak že nás zaveze za tu stejnou cenu, za kterou by nás zavezl autobus, že fakt, máme mu věřit. Rázně opakuji jeho slova, s tím, že mu nedám ani cent navíc. Kývl a už nám dával batohy do auta. Přijeli jsme na letiště, neměla jsem však u sebe přesnou částku, tak jsem se ho zeptala, zda má na vrácení. Ani nikde nehledal, zda má, nebo ne, rovnou řekl, že nemá, že tato částka je OK. No tak to teda není ani náhodou. Nešlo o moc peněz, já už ale byla znechucená jen z toho principu. Zastavili jsme však před dlouhou kolonou dalších taxiků a tak jsem se vydala za tím nejbližším, zda nemá na rozměnění. Náš řidič si toho však hned všiml a tak na něj něco jejich řečí zakřičel a řidič (i když už začínal hrabat v pěněžence) že nemá. Jdu k dalšíma dvěma, situace se však opakuje. Došlo mi, co náš řidič zkouší, a tak jsem řekla Marťovi, ať ho zadrží a rozběhla se ke konci kolony. Tam už mi řidič rozměnil, rovněž mi však, nečekaně, chtěl dát méně peněz a ošidit mě. ,,To už snad není možné”, říkám si, ,,ještě, že už jsme na letišti, kde jsou státní zaměstnanci a všechno bude v pohodě!”

 

Státní zaměstnanci okrádají

Haha. Došli jsme na letiště k pasové kontrole. Už nevím, jak to přesně bylo, ale pán po nás chtěl potvrzení z hotela, netuším do teď proč, moc jsme mu nerozuměli. Marťa si ho schoval, tak jsme mu ho dali, toto však nebylo zjevně to, co chtěl. Zkoušel na nás, že není pravé a že nám nevěří. Zoufalí jsme se mu snažili říct, že je to pravé, měl tam razítko, on pořád že ne a ne. A nakonec vytáhl stožek jeho nějakých potvrzení a že to má vypadat takto. Nakonec z něho vypadlo, že abychom mohli odletět, musíme takové potvrzení mít a že nám ho teda prodá. Ano, opět šlo o peníze. Prodal nám jej za 1,5 E, což je směšná částka, opět však šlo o princip. 

Tak jsme si řekli: ,,Uffff, ještě, že z této země odlétáme!” Ještě to však úplně pravda nebyla. Takový ten človíček, co si skenuje QR kód letenky na nás zkoušel další věc, a to, že tuto letenku musíme mít vytištěnou. Samozřejmě jsme ji neměli vytištěnou ani předtím, kdy jsme z Paříže letěli do Marrakesche s tou stejnou společností (RyanAir) a kdy stačilo mít letenku v mobilu. Pán si trval na svém, že ji musíme mít vytištěnou a že pokud chceme, tak nám ji vytiskne on sám, samozřejmě za poplatek, což bylo kolem 2 E. To už mě ale opravdu vytočilo, a tak jsem mu řekla jasné NE, z čeho se možná trochu připosr… a nakonec ustoupil 🙂 

A tak se naše návštěva Marrakesche skončila. Pokud tam chcete jet, doporučuji tak učinit mimo sezónu, například v jarních nebo podzimních měsících, kdy je tam stále teplo. A pokud se přeci jen rozhodnete tam jet v sezóně, doporučuji jen celý den sedět na roof top terase a pozorovat ten blázinec, stojí to za to 🙂 

 

Jaké máte z Marrakesche zážitky vy???

 

Článek pro vás připravila Šárka Slunská, autorka blogu surftheearth.eu, což je blog plný příběhů a rad surfujících na divokých vlnách! Šárka se teď chystá na cestu kolem světa s nálepkou surf, pokud chcete, její cestu můžete sledovat i na Facebooku

 

 

Okrádání a poflusání v Marrakeschi!
Štítky:    

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Získejte cestovatelské tipy jako první!