Milano aneb přežij na zmrzlině a salátu

Do Milána jsme se vydali opět díky akci Wizzair, kdy nás letenky přišla zhruba na 900 korun. S Wizzairem se přilétá na letiště v Bergamu, což je menší město, které je hodinu od Milána. Tomu samotnému se budu věnovat v příštím článku. Mohlo by se zdát jako blbost letět do města, které není naší cílovou destinací, ovšem doprava z letiště do centra je velmi snad – autobusem (například Terravision) za 5 euro během jedné hodiny. Doporučuji si zarezervovat jízdenky přes internet, je to poté bez zbytečných starostí na místě.

V Miláně to také bylo „naše poprvé“ s Airbnb. Bydleli jsme poblíž Milano Navigli, místního kanálu, v poměrně alternativní a hipster čtvrti. Naši hostitelé byli skvělí, byt příjemný a v pokoji byla dokonce klimatizace, která nás tam zachraňovala od vedra. V blízkosti bylo také několik podniků a hned za rohem Lidl, který jsme díky možnosti používat kuchyni, využívali asi nejvíce. Zde se dostávám k první složce našeho jídelníčku – saláty a prosciutto. Italský Lidl nás překvapil svojí širokou nabídkou a tak jsme byli tři dny vzásadě na salátu s mozzarelou a rajčaty. Samozřejmě jsme si zašli i na jídlo (rozuměj pizzu a těstoviny) i do restaurace, ale stále si myslím, že v supermarketu může člověk ochutnat místní jídlo poměrně efektivně a levně, pokud mu nevadí do toho vložit trochu námahy.

Náš denní režim byl na této cestě poměrně dost ovlivněný velkým horkem, tudíž jsme toho nestihli tolik, jako při jiných cestách. Miláno ale (naštěstí) není až tak velké a většina věcí se dá procházet příjemnou procházkou křížem krážem po městě. Hodně jsme také využívali městkou dopravu, jelikož jízdenka na 48 hodin vyjde jen na 8 euro a v horku jsme byli uchození skoro dříve než jsme ještě vyšli.

První den jsme se zaměřili spíše na lokality na okraji centra města. Prošli jsme se pešky podél kanálu Navigli a poté se přesunuli k hradu Sforzesco a přilehlému parku Sempione, na jehož konci se nachází oblouk Arco della Pace. Od něj jsme se svezli stařičkou tramvají až k Cimitero Monumentale di Milano, neboli místnímu hřbitovu. Na tomto místě lze snad nejlépe vidět jak si dávají Italové v některých věcech záležet na pompéznosti a epickosti, kterou uctívají smrt. Každý hrob či hrobka na tomto místě jsou malým uměleckým (potažmo architektonickým, vzhledem k velikosti některých hrobek) dílem. Navíc je to místo s úžasnou atmosférou a klidem (přirozeně…).

Poté jsme se vydali k vlakové stanici Garibaldi, vedle kterého je obchodní centrum Unicredit Tower, které trochu připomíná tvar Burj Khalify. Uprostřed je náměstí plné bazenků a fontánek a na kraji je knihkupectví spojené s kavárnou (moje oblíbená kombinace) RED – Read, Eat, Dream, kterou určitě doporučuji. Na toto místo jsme se vydali zejména kvůli Bosco Verticale neboli kvůli domům, které pokrývají kaskádovité zahrady a domy vypadají jak kdyby je tvořily stromy. Tímto jsme i první den zakončily a pouze po okolí naší čtvrti Sul Naviglio a podél kanálu.

Druhý den jsme se naopak vydali do centra, pro začátek přímo k Duomu. Nahoře jsme nebyli, protože jsem si nestihli vstup rezervovat a fronta se nám nechtěla čekat. Zároveň už poměrně brzo ráno zde byly hromady turistů a bylo poměrně přelidněno. I tak je ovšem Duomo krásná stavba, která stojí za vidění. Hned vedle se nachází další ikona Milána a to Galerie Viktora Emanuela II., který má na přilehlém náměstí i jezdeckou sochu, jejíž majestátnost trochu kazí zástupy holubů, kteří si z ní dělají bidýlko. Poté jsme se prošli po centru, například kolem Baziliky svaté Marie, Torre Velasca, Villa Necchi Campignio až na Piazza San Babila.

V této chvíli jsme se opět rozhodli vrátit kvůli horku zpět domů a až později večer jsme vyrazili opět do centra podívat na na Basilicu San Lorenzo Maggiore, od které jsme poté mířili kolem Porta Ticinese domů. Cestou jsme ochutnali pravou italskou pizzu (tu hranatou, ne kulatou) a také narazili na zajímavou expozici Wall of Dolls, která má být připomínkou boje proti násilí páchaném na ženách.

Ke konci bych se měla vrátit k druhému bodu v názvu, ke zmrzlině. V Miláně jsme vlastně ani nenavštívili tolik zmrzlináren…protože proč zkoušet mnoho různých, když jsme hned za rohem měli tu nejlepší v celém městě – La Gelateria della Musica. Gelaterie je tak populární, že má po městě i více poboček, ale ta v blízkosti kanálu (Via Giovanni Enrico Pestalozzi) je braná za tu nejlepší. Je to malá elegantní zmrzlinárna s černobílými fotkami hudebníku na zdech a s názvy zmrzlin podle umělců (například mojito = Bob Marley či cheesecake = Lady Gaga). Cena je zde průměrná, možná i lehce nižší než v centru a zmrzlina za to opravdu stojí, zejména jejich vyhlášená slaná pistácie. O oblíbenosti svědčí i fronty táhnoucí se přes půl ulice, aneb fronta na zmrzlinu delší než do klubu. Druhé místo, které jsme vyzkoušeli, je cukrárna Venchi, která je zejména známá svou římskou pobočku, ve které je obrovská stěna z tekuté čokolády. V Milánu jsme se museli smířit pouze s čokoládovými sloupy, ale i tak tato zmrzlinárna nadchne jak interiérem, tak i výbornou zmrzlinou (paradoxně můžu doporučit spíše ovocné sorbety než krémové a čokoládové příchuti). Zde je cena akorát bohužel lehce vyšší.

Třetí den jsme již využili pouze k přesunu do Bergama, kterému, jak jsem již zmínila, věnuji další článek, jelikož to není město, které by mělo být zapomenuto ve stínu Milána.

Veronika K

(více fotek naInstagramu)