Cesta do New Yorku a zpět

Cesta do New Yorku a zpět

Jak jsem uvedl včlánku „New York, duben až květen 2017“, podařilo se nám koupit levné letenky, jejichž nízká cena byla podmíněna poněkud bizarní trasou zpáteční cesty (New York – Berlín – Budapešť, snemožností vyzvednout zavazadla již vBerlíně) a faktem, že se jednalo o nízkorozpočtovou společnost. Všechny nevýhody cestování snízkorozpočtovou společností (tj. horší jídlo vletadle, čekání na další spoj kvůli zpoždění zjiných směrů, prodloužení cesty zpět o autobusovou přepravu Budapešť – Praha, nebo i – trochu nekorektně byť kulantně řečeno – podstatně nižší atraktivita letušek) by člověk překousl. Do paměti se nám však navždy vryl moment, který nelítostně odhalil, jak takové nízkorozpočtové aerolinky řeší byť i jen minimální krizovou situaci.

<

Cestu tam trochu poznamenalo čekání vBerlíně, kde na odletu došlo ke zpoždění kvůli tomu, že zpoždění měly již přípojné lety. Když jsme pak doletěli na Kennedyho letiště vNew Yorku, zjistili jsme, že nám schází jeden podaný kufr. Ke ztrátě zavazadel samozřejmě občas dochází, ve většině případů je však zavazadlo, které buď zůstalo u odletu nebo bylo omylem zasláno někam jinam, nalezeno a doručeno majiteli vrežii letecké společnosti. To, co následovalo u naší letecké společnosti, nás ovšem šokovalo. Zjiných letišť jsme měli zkušenost, že službu „Baggage Claim“ zajišťuje samostatná přepážka, vybavená minimálně počítačem, u níž nikdy nebývá moc lidí. Zde, na jednom zpředních letišť světa, jsme se však setkali se zvláštním fenoménem: Baggage Claim zajišťoval jediný pracovník jménem Omar, který se ke karuselu dostavil stužkou a papírem a snažil se pomocí těchto propriet vyřídit reklamaci celé dlouhé fronty cestujících, protože při mezipřistání a překládce zavazadel došlo zřejmě knějaké systémové chybě. Podotýkám, že celá úřední procedura se odehrávala vestoje, kdy Omar na podložce pro psaní vypisoval (zcela nečitelně) pro celou dlouhou frontu naštvaných cestujících příslušné formuláře, na jejichž kopiích nakonec načmáral telefonní číslo, kde bude údajně možné získat informaci o osudu ztraceného zavazadla. Protože jsme bezprostředně po příletu logicky neměli místní telefonní kartu, uvedli jsme pro případ nalezení a doručení zavazadla spojení na sebe v podobě českého telefonního čísla, mailové adresy a také adresy našeho pobytu vBrooklynu včetně telefonu našeho ubytovatele jménem Adolf.

Ukázka formuláře, vyplněného Omarem

Nepříjemná událost se ztraceným zavazadlem měla pokračování. Navzdory očekávání se nám letecká společnost neobtěžovala sdělit, že se kufr našel a že nám jej podle příslušných regulí dovezou. Kontaktovali pouze našeho ubytovatele Adolfa sdotazem, zda udaná adresa skutečně platí. Zhovoru podle Adolfa vyplývalo, že byl ztracený kufr nalezen a doručen do New Yorku, dál se však opět několik dní nic nedělo; náš pokus o telefonický dotaz končil u automatické odpovědi, sdělující, že na druhé straně linky není nikdo, kdo by telefon zvedl. Pokus o získání informace o zavazadle na příslušném telefonním čísle znamenal telefonát znašeho mobilu přes Prahu, takže poslech automatu byla drahá legrace. Navíc vzrůstala naše nervozita, protože mužské části výpravy zbylo prakticky jenom to oblečení, které měla při příletu na sobě, a postrádala např. i toaletní potřeby, takže i navzdory poměrně vynalézavé improvizaci byla situace po několika dnech neúnosná a bylo ji nutno vyřešit nákupem aspoň nejnutnějších věcí.

Když jsme se již ani sedmý (!) den po příletu nedočkali ani zavazadla ani jakékoli informace, rozhodli jsme se zajet na letiště a pokusit se zjistit, co se vlastně děje. První dopolední pokus skončil dalším nezdarem: inkriminovaná letecká společnost úřadovala až od 14 hodin. Podruhé jsme konečně uspěli: u odletu jsme odchytili přímo pana Omara, ten si hned začal stěžovat, že má spoustu původně ztracených a později nalezených zavazadel, která se mu jaksi nedaří udat u jejich majitelů. Odvedl nás o patro níž, do sklepní haly, kde jsme narazili na obrovskou hromadu kufrů, ohraničenou jenom provazem. Vní se na nás smálo i naše ztracené a nalezené zavazadlo… Šokovalo nás, že všechny kufry zde byly zcela volně přístupné, kdokoliv sem mohl kdykoli přijít a vzít si odsud co chtěl. Vyvrcholením celé této nakonec tragikomické situace byla skutečnost, že Omar nijak nekontroloval, jestli je zavazadlo skutečně naše, a kufr jsme si mohli odnést bez jakýchkoli formalit.

Podle tzv. Montrealské úmluvy je letecká společnost vtakových případech mj. povinna uhradit cestujícímu veškeré přiměřené náklady, které vynaloží na koupi věcí, jež jsou pro něj nezbytné (tzv. emergency purchases). Naše milá letecká společnost se ztěchto povinností nemůže vykroutit, proto zkouší cestujícím podání příslušných nároků co nejvíce ztížit. Nutí je vyplňovat formuláře na vlastních webových stránkách, kde se laik obtížně orientuje. Formulář nakonec přijme a potvrdí, aby si ovšem o pár dnů později vyžádala další podklady, někdy i např. účtenky zobchodů, které již jednou obdržela. Formuláře jsou psány zdeúředním jazykem a vyžadují údaje, které musí cestující dohledávat někde jinde. Pro jazykově nevybaveného či nezkušeného cestujícího je to očistec. Pro pohyb ve formuláři neplatí zvyklosti, jež jsou běžné při používání běžného textového editoru – například návrat kjiž napsanému několikrát skončil vyplňováním celého formuláře znovu, protože původní text bezdůvodně a neplánovaně mizel, pravděpodobně kvůli stisknutí nevhodné klávesy. Žádost o proplacení emergency purchases je stále ještě v řízení, autor příspěvku tedy nebude uvádět jméno oné inkriminované letecké společnosti; vpřípadě dalších průtahů nebo neochoty společnosti dodržet předepsané povinnosti jí však určitě udělá patřičnou reklamu a nechá vynaloženou částku vymáhat specializovanými právními firmami.

Aby však tento příspěvek nesklouzl pouze vkritiku nízkorozpočtové aerolinky, přejděme kdalším aspektům cesty, se kterými se musí každý cestující zPrahy do New Yorku vyrovnat. Nejprve něco o tom, jak se vůbec dostat zKennedyho letiště do města.

Jednotlivé terminály Kennedyho letiště vnewyorské čtvrti Queens spojuje tzv. airtrain, nadzemní dráha, která přilétající cestující doveze také kmetru na stanici Sutphin Boulevard/Archer Avenue (airtrain ovšem používá pojem Jamaica Station) nebo ke stanici metra Howard Beach. Platí se zde až při výstupu, přičemž cestující si musí napřed u automatů zakoupit a nabít kartu, kterou potom protáhne čtečkou na turniketech. Jednotlivá jízda airtrainem stojí 5 dolarů; teoreticky se je možné airtrainu vyhnout pouze tím, že by cestujícího někdo vyzvedl vlastním autem přímo u terminálu, nebo pokud by si vzal taxi. Když už má cestující kartu, může ji používat i pro městskou dopravu (metro či autobusy nebo na vlak na Staten Islandu), před průchodem turnikety si ji pak stačí dobít (podrobnosti jsou uvedeny včlánku „Newyorské metro“). Pro neznalé místních poměrů, kteří se ocitnou vNew Yorku poprvé, jsou např. na Jamaica Station kdispozici ochotní zaměstnanci, kteří jim pomohou orientovat se vnovém prostředí, zakoupit i nabít kartu a projít pro nás nezvyklými turnikety (problémy nastávají například při průchodu turnikety sobjemným kufrem).

Pro ty, kdo spěchají, aby byli co nejdříve na Manhattanu, je nejlepší počkat si na linku airtrainu, směřující do stanice Howard Beach/JFK Airport (konečné stanice příslušného vlaku jsou vždy uvedeny na tabuli); tam po výstupu přesednou na metro linky A, která je tzv. expresní, ve špičkách staví jenom vněkterých stanicích, projíždí od jihu kseveru celým Manhattanem a mákonečnou stanici až na Washington Heights. Cestující do Brooklynu nebo Queensu mohou kpřestupu na metro využít Jamaica Station slinkami metra E a J. Linka E je opět expresní a směřuje přes Queens do Horního Manhattanu a pak dolů na Dolní Manhattan opačným směrem než linka A. Je-li tedy vaší destinací nějaká adresa vQueensu, může být potřeba přestoupit na některou zparalelních linek, které staví vkaždé stanici. Linka J je „courák“ projíždějící Brooklynem opět až na Dolní Manhattan. Většina její trasy je vedena nad zemí a většinou staví ve všech stanicích, někdy ovšem strojvedoucí ohlásí, že některými stanicemi bude projíždět, takže je i tady nutné pozorně naslouchat hlášení (někdy připomíná místní rozhlas vdoby socialismu u nás, kterému nebylo vůbec rozumět), případně vystoupit a počkat na následující soupravu. Klíč pro identifikaci soupravy linky J, která zastaví právě ve stanici kde hodláme vystoupit, se nám zjistit nepodařilo – nechci řidiče metra podezřívat, že to závisí na jeho momentální libovůli, je možné, že se řídí okamžitým pokynem zdispečinku podle situace vsíti metra. Doprava metrem vNew Yorku je detailněji popsána vjiž zde otištěnémčlánku „Newyorské metro“.

Na závěr se chci ještě podělit o zážitky zcesty zpět. Nejprve nám při příjezdu metrem na stanici Sutpin Boulevard/Archer Avenue řidič metra oznámil, že se touto přestupní stanicí na airtrain projíždí, protože ve stanici honí policie jakéhosi zločince. Zdalší stanice Jamaica Center nás tedy čekala cesta pěšky ulicemi Queensu. Skufry to nebylo nic příjemného, tím spíš, že povrch chodníků a vozovek vtéto části města má khladké ploše velmi daleko a kolečka kufru dostávala na tomto povrchu zabrat. Naštěstí jsme měli dostatečnou časovou rezervu, takže jsme se kpříslušnému terminálu a odbavovacím přepážkám dostali včas. Tam nás ovšem čekal opět šok: naše letecká společnost odbavovala několik svých letů do Evropy najednou, takže u přepážek vládl naprostý chaos. Nebylo vůbec jasné, která fronta patří kterému letu, chyběly informační cedule a provazové zábrany, které mají cestující formovat do řady, byly dlouhé jenom pouhých pár metrů. Vznikal tak nepřehledný chumel, který jen zvolna opadával, takže přesto, že jsme byli na terminálu sdostatečným předstihem (zhruba 3 hodiny), díky dlouhému čekání nakonec hrozilo, že svůj let nestihneme. Do obrazu dané letecké společnosti zcela zapadá, že když se již čas začal nebezpečně naklánět a my jsme byli od odbavovací přepážky ještě poměrně daleko, přišla zaměstnankyně společnosti a slabým hláskem, který téměř zanikal vhluku panujícím vhale, vyzývala cestující do Berlína, aby přešli rovnou kpřepážkám. To samozřejmě vyvolávalo nelibost cestujících zjiných letů…

Cesta do Berlína a poté do Budapešti pak proběhla relativně bez dalších rušivých momentů; je samozřejmě zvláštní, že cestujícím do Prahy nebylo dopřáno vyzvednout si zavazadla již vBerlíně, vyhnout se zbytečné cestě do Budapešti a být tak doma dříve a pravděpodobně i pohodlněji, to však byly podmínky, které byly známy již při nákupu letenek. Pro nás to znamenalo cestu autobusem zBudapešti, vše však šlo (když odhlédnu od dlouhého čekání na náš spoj na autobusovém nádraží) poměrně hladce, a to včetně cesty zbudapešťského letiště na autobusový terminál Népliget. Přímo na letišti je po východu zcelního prostoru informační přepážka, kde jsou již zřejmě na podobné případy připraveni: poskytnou vám ochotně pokyny pro přepravu na autobusové nádraží a prodají vám i příslušné lístky na autobus a na metro.

Informační leták, shrnující podmínky hromadné dopravy pro cestující, kteří přiletěli do Budapešti

Kdybych měl celou anabázi naší cesty Praha – Berlín – New York – Berlín – Budapešť – Praha shrnout, vyjádřil bych to sloganem „všechno je jinak“. Tam, kde bychom čekali přesnost, důslednost a dodržování všech regulí, vládl slušně řečeno zmatek, zatímco to, čeho jsme se nejvíc obávali, tedy přeprava zletiště kautobusu vBudapešti, kde byly naše obavy spojeny sneznalostí místa a možnou nedostatečnou jazykovou vybaveností místní populace, dopadlo na jedničku. Když ktomu připočtu strašlivé zážitky, spojené se ztrátou a nalezením kufru, pokud bychom měli vbudoucnu možnost zaoceánského letu snízkorozpočtovou společností, asi bychom si to více rozmýšleli.