Tam a zpátky po Polsku – část první (Varšava)

Polsko nikdy asi nepatřilo mezi moje vytoužené destinace. Na druhou stranu ale bylo na seznamu okolních zemí, které jsem nenavštívila. Teď se zpětně trochu stydím za moje nevalné představy o této zemi, protože i když je asi české povědomí obecně nevýrazné, tak mě Polsko hodně překvapilo. Minimálně co se Varšavy a Wroclawi týče, tak se jedná o skvělá a moderní města, která lze srovnávat s jinými evropskými metropolemi.

 

 

Tenhle, ve výsledku celkem dobrodružný, výlet byl vlastně jedním z narozeninových dárků pro přítele, se kterým jsme vyrazili. Dlouho mě totiž na serveru kiwi.com provokovaly letenky do Varšavy za 81 Kč. Samozřejmě jsem po rozkliknutí zjistila, že se nejedná o trasu do Prahy, ale do Wroclawi (omlouvám se, český název Vratislav mi nějak nesedí). Proto jsem se rozhodla zkombinovat tuto skvělou cenu, respektive pro náš termín 136 Kč na osobu (což bych řekla, že je pořád úžasné), s jízdenkami od Polskibus, které se prodávají stylem, že první jízdenka stojí 1 zlotý a další jsou postupně drazší. Já jsem jízdenky na trasy Praha – Varšava a Wroclaw – Praha pro dvě osoby pořídila za 113 zlotých, tj. 700 korun.

 

Vyráželi jsme autobusem z pražského Florence v 8 hodin ráno a ve Varšavě jsme byli kolem šesté hodiny večer. Autobusy Polskibus jsou dvoupatrové s tím, že většina sedadel je nahoře. Sedačky jsou příjemné a polohovatelné, ale na nohy zrovna moc místa není (v porovnání například s Luxexpressem). V autobuse jsou také elektrické zásuvky a free wifi, která možná funguje jen na území Polska a někdy vůbec (těžko říct, jak to vlastně je…). Přestože cesta trvala 10 hodin, a Polskibus nenabízí zabudované obrazovky v sedadlech, uběhlo to všechno docela rychle a v rámci možností i pohodlně.

 

 

Autobus dorazil na Varšavské autobusové nádraží, které se nachází na konečné zastávce metra (na té delší ze dvou linek) Mlociny. 20ti minutový lístek stojí 3,40 zlotých a na naší cestu na zastávku Centrum v pohodě stačil. Naše varšavské ubytování se nacházelo kousek právě od této zastávky a bylo jedním z nejpříjemnějších, jaké jsem zažila. Jednalo se o poměrně netradiční hostel v klasickém bytovém domě. Pronajímané pokoje byly v posledním patře budovy a celý „hostel“ tak byl jedna dlouhá chodba s pokoji, 3 koupelnami a malou kuchyňkou. Jednalo se o podkrovní pokoje, takže v nich bylo docela teplo, ale byly moc hezky a moderně zařízené. Vstup do budovy i do pokoje fungoval na kódy, které nám údajně měly přijít ten den jako sms – mě nic nepřišlo, tak jsem zavolala na číslo u rezervace a slečna mi vše bez problému řekla a vysvětlila. Za jednu noc v dloulůžkovém (i když pro dva lidi byla postel poměrně malá) pokoji jsme zaplatili 480 korun (struhnuto z karty předem) – více info o Downtown Rental Studio. Mezi naším hostelem s centrem byla i velmi příjemná čtvrť plná krásných budov a parků.

 

 

 

 

 Poté co jsme na pokoji nabrali alespoň trochu síly, vyrazili jsme do večerního města. První večer jsme nejedli zrovna tradičně a zašli jsme do Pizza hutu, který jsme ale měli vyhlédnutý, jelikož v Praze není. Co si budeme povídat, pizza je úžasná a úplně jiná než v jiných restauracích – zejména ten typ, kdy je v těstu zamíchaný i sýr. Já akorát udělala chybu a s tím, že ušetřím, jsem si udělala „custom pizza“. Ale ve výsledku byla dražší než kdybych si dala normální pizzu – nepozorně jsem četla menu. Jinak ale určitě můžu doporučit, ať na tento řetězec narazíte kdekoliv.

 

 

 

 

Po večeři jsme se svezli pár zastávek tramvají k Varšavskému hradu a prošli jsme se skrz noční Staré město. Večer nebyl v ulicích skoro nikdo, respektive všichni seděli v restauracích a celé město bylo hodně klidné. Od hradu jsme se prošli na Rynek Starého města a poté oklikou zpět ke kostelu svaté Anny. Zkoušela jsem fotit, ale noční záběry mobil už tolik nezvládá.

 

Na druhý den předpověď hlásila déšť a tak jsme byli připraveni zalézt na půl dne do obchodů. To se naštěstí nestalo a počasí zůstalo jen u sychrava a mrholení. Snídani jsme si dali klasicky na prasáky v Dunkin Donuts, hlavně proto, že přítel je nikdy neměl. Alespoň se ale potvrdila má slova, že se nejedná o nic vyjímečného a řetězec je zajímavý velkým výběrem a roztomilostí poboček. Každý jsme si dali jeden donut a bůh ví proč i něco na způsob banánové tříšti, i když jsme doufali v ledovou kávu – do 17 stupňů ideální nápoj.

 

 

 

 

Po ledové snídani jsme to vzali severně opět směr Staré město. Na tento den jsme neměli vyloženě žádný cíl, spíš jsme se chtěli dopoledne projít ulicemi Varšavy. Šli jsme kolem Varšavského prezidentského paláce (shodou náhod je také bílý…), místní univerzity a parku Saski, ve kterém je pomník událostem 2. světové války. Nakonec jsme došli zase ke kostelu svaté Anny a rozhodli jsme se vrátit zpět do centra. 

 

 

 

 

Po cestě jsme vyzkoušeli ještě dvě typická polská jídla, abychom se pořád nedrželi jen amerických řetězců. Prvním z nich je obrovská točená čokoládovo-vanilková zmrzlina, kterou prostě nechápu. Nechápu jak dokáže být tak vysoká a jak pořád drží pěvně tvar a nechápu ani to, že nám nespadla. Vysvětlením možná může být to chladné počasí… Za 4-6 zlotých jí podávají na každém rohu. Druhou věcí, kterou jsme v Polsku museli ochutnat, byly pirožky. My jsme šli do podnikou kousek od autobusové zastávky Plac Zamkowy (nepamatuji si název a na Googlu restaurace bohužel není, tak v nejhorším pomůže jako popis tohle) a jídlo bylo naprosto výborné. Celá restaurace je tradičně laděná a obsluha ve zjednodušených krojích moc milá. My vyzkoušeli napůl smažené masové pirohy se sýrovou omáčkou a naprostá dokonalost. A za 22 zlotých to určitě stálo za to vyzkoušet.

 

 

 

 

Zpět v centru jsme se ještě prošli kolem obrsovkých moderních budov a ikonického Paláce kultury a nauky, který nás zaujal asi nejvíc, protože působí opravdu monumentálně a je to opravdu velmi pěkná budova. Nakonec jsme zamířili do obchodního centra Zlaté terasy. Celkově jsme vešli asi do dvou obchodů a ani si nic nekoupili, ale zajímala nás především architektura budovy, která vypadá jakoby se její skleněná střecha vlnila.

 

 

 

 

 

Poté měl následovat náš přesun do Wroclawi, což se bohužel spojilou s mou osobní tragédií a největším selháním, ale k tomu se vyjádřím až v druhém části tohoto cestopisu, který bude věnovaný právě přesunu a následné návštěvě Wroclawi.

 

 

Těším se u druhé části,

Veronika K.

(pro více fotek mě můžete sledovat na mém Instagramu)