Mallorca po vlastní ose… aneb od pláže k pláži!

Mallorca nationl park. Sailing yachts anchorage.

Mallorca nationl park. Sailing yachts anchorage.

Naše čtenářka, slečna Veronika, sepsala cestopis ze své dovolené na Mallorce a s jejím laskavým souhlasem ho zveřejnujeme. Musím říct, že mě to osobně velice potěšilo, protože Mallorka je moje srdcovka, kde se zvažuji i jednou usadit. Originální článek naleznete na jejím zde. Pokud byste měli i své cestopisy ke zveřejnění, velice je uvítám na emailu levnocestovani@email.cz. Inspirace a pomoc velice pomůže ostatním čtenářům.

 

 

Kam letos pojedeme na dovolenou?“, říkali jsme si vědíc, že bychom asi správně nikam neměli, že přeci musíme šetřit, jestli si chceme postavit dům. Tak že by na „maltu“? Jenže stavební i jiné úřady nám stále připravují všelijaká nečekaná překvapení, stavba se tedy pěkně oddaluje a my, vyčerpaní z toho všeho, přeci potřebujeme oddech! Ne, počkáme na úplně poslední chvíli a ono něco přijde.. nějaká akční sleva! A taky že přišla!

 

Den první (3. – 4. 7.)

V pátek po osmé večer vyrážíme směr Lipsko, odkud za extra-super-zlevněnou letenku (doporučuji www.levnocestovani.cz) doletíme na Mallorcu! Jako správní Češi jsme zjišťovali, kde v tom Lipsku parkovat zadarmo? Prý v jedné slepé ulici ve vísce vedle letiště by to mělo jít, četli jsme v jedné internetové diskuzi. No dobrá, uvidíme. Když tam budou stát i jiná auta, zkusíme to. Leč ouvej, na místě sice stojí 3 kamiony (řidiči mají zatažíno, takže tam očividně přespávají), ale osobní auto opuštěné žádné. No možná to bude tím, že ta diskuze byla už z roku 2008? Co teď? Je cca po půlnoci, všude ticho, klid, hvězdy svítí, a tak chvíli dumáme a užíváme si teplé letní noci… v tom přijíždí auto se dvěma kluky, samozřejmě Češi. Prý hledají parkování zadarmo, jak nečekané. 🙂 Říkáme jim tedy o tomto „horkém tipu“ z internetu. Kluci pokrčí rameny, že se jedou ještě podívat jinam a odjíždí. Za 10 minut jsou zpátky, že tam tedy auto nechají. Inu, jestli je odtáhnou, budou nás pak asi hodně proklínat!! 🙂 Každopádně naladěni jejich risk-náladou, necháváme tam auto taky. Doufejme, že za 10 dní bude stát na stejném místě a bez papírku za stěrači.

Je před jednou hodinou ranní, vydáváme se asi kilometr s krosnami na letiště. Je liduprázdné. Letí nám to až v pět třicet. Zíváme. Chtělo by si to někam na chvilku lehnout. V letištní hale je na mě ale až moc studená klimatizace, a tak si usteleme kdesi na trávě, hned vedle velkého parkovacího domu. Připadám si trochu jako bezdomovec, ale usínám. Ještěže jsem nařídila budíka!
Před pátou už je na letišti šrumec. Všichni dovolenkáři a plážoví povaleči stojí ve frontách na odbavení. „O-ou, jsme si měli přivstat!“, říkám, když vidím tu frontu. Vypadáme tam s krosnami mezi těma kufříkářema trochu podezřele, ale což. Pán z check-inu nám nechce krosny vzít, že prý musí být zabalené. Snažím se mu vysvětlit, že není třeba, že takhle vždycky cestuju, ale nedá si říct a posílá nás jinam. „Kolik nás to asi bude stát EUR?“, říkáme si, stále doufajíc, že toto bude nízko-rozpočtová dovolená. Ale kupodivu si od nás přebírají krosny a nic nechtějí!! Zírám.

Omámená Armani voňavkou (aneb před odletem vždycky zkouším, jestli konečně najdu parfém, který mi sedne) nasedám do letadla. Letíme!

 

Jsme tu a je tu sakra hic! Na letišti úspěšně vyzvedáme Adama – naše nové auto! Ne, není to Opel Adam – ten mi byl zakázán neb je prý moc malý a kam by se nám vešly krosny?? „Ale když on je tááák roztomilý!“ Tak jsem alespoň náš Opel Corsa na 10 dní překřtila na Adama! Jelikož nevíme, co nás může počkat, platíme full pojištění. Sice je to o dosti dražší, za to ale máme klid v duši. Adam má najeto jen kolem tří tisíc kilometrů, to se to bude jezdit!

Jedeme se na nejbližší pláž nasnídat aneb vytáhneme chleba a paštiku, jako ta správná „Čecha“! 🙂 Probíhá také první koupačka (ano, moře je opravdu slané), španělské pivo místo oběda a nacházíme mini-apartmánek s Gerardem (majitelem, který se s námi chce moc kamarádit, ale trochu nás děsí neustálými podivnými vzdechy jakože je mu strašné horko) a úspěšně po probděné noci na letišti usínáme.
 

Katedrála la Seu

 

Je půl páté odpoledne, měli bychom se hnout do víru velkoměsta, no ne? A tak vyrážíme. Cílem je najít tři kešky – jednu u pláže, druhou u katedrály a třetí kdesi v centru. Díky téhle trase si prohlídneme město! Zjišťujeme, že Palma je větší než jsme čekali. Od apartmánu k moři je to asi 2 km. Vydáváme se tedy směrem, kde asi tak může být moře. Cestou zkoušíme naší GPS navigaci a zjišťujeme, že ani s novými baterkami prostě nefunguje. Asi je jí taky vedro! No nic, nevzdáme to. Docházíme k přístavu a světe div se, nacházíme první kešku! Ještěže jsem poctivě naštudovala ty hinty (rozuměj nápovědy). Z dálky vidíme katedrálu, tak míříme k ní. Na místě druhé kešky nacházíme britskou rodinku, koukajíce kamsi nahoru. Hint zněl: Up above!, tak se přidáváme a koukáme nahoru všichni! Dávám se s nimi do řeči, protože je očividné, že si nás museli taky všimnout. „Tak kdopak ji najde první?“ říkám a po chvilce vyhrávám! „Jak tě napadlo, že bude za kamenem?“, ptá se britka. Odpovídám: „Většinou je přeci za nějakým kamenem!“ Nakonec se dozvídám, že je to její úplně první keška, potom chápu.

Zjišťujeme, že už je sedm večer a katedrála je zavřená. Tak nic. Procházíme klikatými uličkami Palmy a třetí kešku bez navigace vzdáváme. Otázka zní: večeře nebo rum s colou? Vyhrává rum a tak si namícháme drink a bloudíme ulicemi dál. Nakonec se přeci jen hlad ozve, takže dáváme hamburger – zdravá to strava! Leč má to být low-cost dovolená a tohle byla nejlevnější varianta, nemůžeme si vybírat! 🙂
Tak kde to tady žije? Míříme do části města, kde mají být bary, leč ulice jsou poklidné. V televizi jde nějaký fotbal, všude se posedává, ale párty nikde. Hudba nikde. Safra, vždyť je sobota?? V Lonely Planetu psali, že to tady začíná žít až ve dvě ráno, asi to bude pravda! Jenže my už nemáme sil pokračovat, vydáváme se tedy kolem jedné ráno domů. Úspěšně dojdeme tam, kde nám končí mapa centra, a začínáme tak trochu bloudit. Pokoušíme se ptát na naši ulici, ale i když se v kebabu seběhne celá tlupa turků, nikdo nám nedokáže poradit. Nakonec pomůže mapa u zastávky autobusu. Doma objevujeme puchýře na nohou. Asi jsme vážně nachodili dost kilometrů!? Příště si snad seženu krokoměr! Vysíleni usínáme.
 

Den druhý (5. 7.)

Probouzíme se v 9 ráno. Na ulici ticho jak v hrobě. Plán je udělat si k snídani těstoviny s tuňákem a pak se uvidí. Jdu tedy ven nakoupit potřebné ingredience. Sama. Ač je na ulici jen pár lidí, cítím se trochu nejistě, neboť jak jsme včera v noci zjistili, bydlíme v jakési čtvrti plné Arabů. Nějaký týpek sedící na lavičce se na mě hodně divně dívá. Raději se na něj nekoukám a jdu. Spar zavřen! A jo, vždyť je neděle! Nakupuji tedy u turka a jdu vařit, skoro-nahá, protože už je zase vedro (ale nestěžuju si, na to jsem se celý rok těšila!). Náš brunch byl výborný, ušetřili jsme nějaké to éčko. Musí nám to vydržet až do večeře! 🙂

Co dál? Aquarium Palma nebo kajak-trip za keškou? Váháme. Petrovi se prý zdálo o sebevražedném atentátníkovi. Máme to brát jako znamení? Není akvárium místo jako dělané pro teroristický útok? Rozhodneme se tedy pro kajak a objevování pláží na jiho-západě. Jaká by pro mě byla ideální pláž? Malá zátoka, s průzračnou vodou, s písečným místem pro deku, ve stínu a samozřejmě zcela opuštěná. Tam bych měla klid na čtení a přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta! Leč pláže, které objevujeme mají k ideálu daleko. Jsou prostě přeplněné. A často i docela malé, takže se divíme, kde vlastně všichni ti lidi jsou, co bydlí v těch stovkách hotelích rozesetých po pobřeží?? Kam se vejdou??

Nacházíme i jednu nudapláž, kterou mám zapsanou v „to do“ listu. Seberu konečně odvahu vyjít mezi lidi tak, jak mě Bůh stvořil? Leč jelikož jsme letos ještě nebyla na sluníčku, tedy jsem ještě bělejší nežli sýr, netroufám si vystavit slunku rovnou celé tělo. Nuda zážitek se odkládá na později. Snad ještě bude příležitost. Vykoupeme se tedy na oblečené pláži se stínem a vyrážíme dál hledat ty ostrůvky, na kterých se má ulovit keška. A nacházíme. Tedy ty ostrůvky, leč přístav, kde si údajně máme půjčit kajak nikoliv. Snad nepádlují až od támhleté pláže? To by rozhodně netrvalo 20 minut, jak psali v diskuzi pod keškou! Nevíme… tak si ostrovy alespoň vyfotíme z vyhlídky a jedeme objevovat další pláže. Vykoupeme se ještě na jedné. Už je osm hodin večer. Mrkneme se na západ slunce (je to vskutku romantika) a jedeme zpět do Palmy, do „naší“ ulice k Arabům na kebab. Chyba!! Kebab se venku na lavičce vážně nedá jíst. Po vybalení z alobalu se rozpadá. To chce talíř! Jdeme si ho tedy sníst dom. Maso se mi nějak nezdá, a tak sním asi polovinu. Vydezinfikujeme se raději zbytkem rumu ze včera a hladoví usínáme.
—————————————————————-
Poznámka pod čarou: Není dobré se protahovat pod větrákem. Může to pěkně bolet!
 

Den třetí (6. 7.)

Je ráno a už jsem zase namazaná! Loučíme se s bytečkem, po e-mailu s Gerardem (od přivítání jsme se už nepotkali) a vydáváme se zkoumat hornaté západní pobřeží. Úkol dne číslo 1 zní keška na jakési Sloní skále (když kajak trip nevyšel), tak jedem směrem k ní. Mám chuť na kafe a potřebuji toaletu. Vesmír mě vyslyšel! Zrovna jedeme kolem jakési vyhlídky s restaurací. V průvodci říkali, že to Mallorské kafe se má ochutnat, tak dáváme dos cafes con leche! Chutná jako laciné rozpustné, ale úchvatný výhled na útesy to zachraňuje! Jedeme dál a potkáváme jakousi věžičku: „Hele, Michalovická putna!“ Vystoupáme na ní a povídám: „Tady to smrdí keškou! Tady musí být!“ a vida! Ve vteřině jí nacházíme! (Oprava: Ve vteřině ji Petr nachází! revidováno Petrem)

Na dnešní noc nemáme rezervované žádné ubytování, úkol dne číslo 2 tedy zní: Najít místo na přespání. Abychom ušetřili nějakou tu korunu a zažili nějaké to dobrodružství, vybavili jsme se totiž na cestu taky spacáky, takže pro dnešní noc jsme bezdomovci. Jenže na to potřebujeme udělat nákup: španělské víno, aby se nám lépe usínalo, a něco k snědku k večeři. Kdo by to byl řekl, že bude problém najít obchod s potravinami? Projíždíme několika vesnicemi a krám nikde. Jen takový ten s pohledy a upomínkovými předměty. Cestou se stihneme vykoupat, udělat rychlo-prohlídku starobylé horské vísky Valldemosa (asi desetiminutovou, po desetiminutovém hledání parkoviště zdarma), najít další kešku u sochy koně u silnice, i onu sloní skálu. Jenže máme hlad, a tak hledání obchodu vítězí. Nakonec slavnostně svačíme bagetu a salám. Je už dost hodin, skála se přesouvá na ráno. Raději najdeme útočiště pro dnešní noc.
Proštudujeme průvodce a zamíříme dle návodu do klidné rybářské vísky – Port des Canonge. Musíme tedy nejprve sjet několik desítek serpentin po prašné úzké cestě (dobré znamení, tady asi vážně nebudou davy turistů, tohle jen tak každý neabsolvuje). A skutečně nacházíme poklidné místo s kamenitou pláží. Jsou tu jen tři místní týpci a nějaká nahatá rodinka s dětma. Jdeme se vykoupat, když v tom na nás jeden z těch Španělů volá, ať jdeme raději jinudy, že tam se to tak neklouže (moře je plné kluzkých kamenů). Petr se s ním tedy dává anglicky do řeči. „Where are you from?“, ptá se týpek. „Russia?“ …dávám se do smíchu! Pořád říkám Petrovi, že jeho angličtina má ruský přízvuk a on tomu ne a ne uvěřit! 🙂 Ve vodě moc dlouho nevydržíme, protože je plné ježků. Plesové šaty a boty do vody jsem si bohužel na dovolenou nezabalila!

 

Vyčkáváme večera. Doufáme, že místní zmizí a my se budeme moci nepozorovaně vplížit na pláž i se spacáky. Vypadá to, že se jako naschvál celá vesnice přišla podívat na západ slunce. Když slunce zmizí za obzorem, naštěstí zmizí i všichni ostatní, a tak si můžeme ustlat. Víno je moc dobrý a noc neklidná. Pořád se budím. Buď kvůli náletům komárů nebo kvůli pocitu, že mám nohy ve vodě. Spíme totiž asi metr od břehu.
 

Den čtvrtý (7. 7.)

Probouzím se celá pomačkaná. Bodejť by ne, to jsou taky nápady spát na kamenitý pláži jen s alumatkou pod sebou. Ale stejně to stálo za to. Vyrážíme pryč už před osmou, aby nás nepřekvapili ranní plavci. Vyvstává otázka, kde učinit ranní toaletu? Kam vlastně takoví bezdomovci chodí na záchod? 🙂

Sloní skála

Míříme rovnou na sloní skálu. Vypadá to, že nás čeká asi pěkný výkon. Ta keška je vážně až támhle nahoře?? Začátek je fajn, jdeme asi 4 km po prašné cestě až dojdeme ke skalisku. S panikou v očích a sandálech na nohách začínám šplhat. Raději si nepředstavuju, co by se stalo, kdybych se pustila nebo zakopla. Petr si to naopak představuje a je naštvaný, do čeho jsme se to zase pustili. Já jsem ale nadšená! Šplhám kámen po kameni, adrenalin řádně vyplaven! V cíli skutečně nacházíme kešku. Pot z nás stříká! „Jak se ale teď probůh dostaneme dolů??“ Nakonec sestup není tak strašný, jak jsem si původně myslela. Pod skálou na nás čeká krásná malá zátočina, kde se dá koupat. Smýváme tedy ze sebe pot a oba si nakonec oddychneme, že jsme to přežili bez újmy na zdraví. Musíme se tedy ještě dostat zpátky k autu, ale to už znamená jen pohodové 4 km pěkně do kopce po cestě.

 

Jsem vyřízená, bolí mě nohy (jsem to ale „sportovec“), dneska už ode mne žádné výkony nečekejte! Jedeme tedy nakoupit něco k obědu, přesněji bagetu, šunku a plechovku piva. Vybíráme si pláž, kam bychom se plácli. Jede se vysloveně přes hory. Jestli jsme si mysleli, že včera jsme zažili serpentiny, tak dneska to jsou serpentiny na druhou! Cestou potkáváme asi dvacet autobusů, kteří si jedou do zatáčky hlava nehlava a vůbec jim nevadí, že se vedle nich už žádné jiné auto nevejde. Máme co dělat, abychom se neskutáleli ze svahu.

Pláž je vcelku klidná. Tu rušnou, odkud jely všechny ty autobusy jsme raději vynechali. Náhle nás pán ze sousední deky varuje, že ze stromů padají jedovaté nebezpečné housenky! Cože?? Jaktože nás před tím Lonely Planet nevaroval??
Nakonec přeci jen dáváme ještě jeden sportovní výkon aneb naše plážová tradice zní: „K bojce a zpátky“. Tady je bojka tedy pěkně daleko. Ale voda je moc příjemná a kupodivu mě probírá.

Teď už jen zbývá najít naše další útočiště – hostel na severu Mallorcy, v letovisku Can Picafort. V šest večer jsme tam a okamžitě vysíleni usínáme. V osm se budím hladová. Co si takhle dát ve Španělsku čínu? Vaří tu taky kočky? Nebo veverky? Po večeři musíme zkonstatovat, že u paní „Hihi“ v Boleslavi vaří tedy o dost líp a navíc levněji. Porce nebyla nikterak velká, ještěže to jedno pivo mě zasytilo. Něco na tom bude, že hlad je převlečená žízeň.

 

Den pátý (8. 7.)

Jednou z věcí, které jsem měla v úmyslu na dovolené dělat, je číst si. Tak jsem se řádně vybavila dvěma knížkami. Po včerejším výkonu zní tedy plán jasně, dneska to nebude úprk do vody a zase někam dál, dneska se na pláž pěkně plácneme jako správní dovolenkáři a budeme si číst. Když už nám bude hodně teplo, zchladíme se v moři a zase si budeme číst. A toto budeme střídavě provozovat až do večera. Jak naivní to plán!

 

Průvodce nám poradil opuštěnou divokou pláž, s azurovou vodou a stínem mezi piniemi – to je přesně to, co potřebujeme! Vydáváme se tedy kousek za letovisko, kde by to jako mělo být. Parkujeme u jakéhosi statku (všude jen seschlá hlína, jak tady můžou něco pěstovat??) a zjišťujeme, že musíme opět na pochod… asi 2,5 km dle mapy, nu dobrá. Polední slunko sice praží, ale vidina poklidného odpoledne nás žene dál. Docela dost fouká, napadá mě, alespoň budou pěkné vlny! A jaký!!! Docházíme na pláž, která je sice vskutku opuštěná, ale trochu divočejší, než jsme čekali. Jsou tedy pořádné vlny, všude kamenité útesy a ve vodě ještě plave cosi hnědého. Nu v tom se tedy koupat vážně nedá. Slibovaný stín taky žádný. Že by za to mohla ta smůla, co na mě už dvakrát ukápla ze stromu? Porozhlídneme se tedy po pláži, posteskneme si, kdyby aspoň nefoukal ten vichr a jdeme zpátky k autu. Zkusíme to holt někde jinde.

 

Míříme do vsi jménem Betlem a cestou se modlíme, ať to tentokrát vyjde. Bůh nás asi vyslyšel! Po strmém sestupu nacházíme pěkně schovanou pláž, s vlnami, do kterých už se skočit dá. K mé radosti nacházíme i stín za jakýmsi velkým kamenem. Sice pláž našlo dalších pár lidí, ale neva. Stojí za to. Plácneme se! Petr se vrhá do vln a já konečně otevírám knížku. Jediným problémem je, že tu není bojka, ke které bychom doplavali. Nedá se nic dělat, až do Francie, či jaké břehy jsou to vlastně nyní naproti, plavat nebudeme. Nedá mi to, přistihuji se, jak více než do knížky zírám na vlny. Z pláže se pomalu stává nuda-pláž. Z lidí totiž ve vlnách padají plavky, a tak je raději nechávají rovnou na břehu.

Večer procházíme letoviskem a dumáme, co si dáme k večeři. Usmíváme se na kolemjdoucí vyfešákované páry či rodinky na promenádě a okukujeme místní restaurace. Nakonec vybíráme jednu, která je vcelku obrovská a zeje prázdnotou, což je trochu podezřelé. Leč všechny pizzy mají za 5,70 EUR, což je tedy prvotřídní nabídka! Dáváme si studené pivo, pizza je ucházející (ač americká) a dokonce dostaneme španělský startér aneb olivy a okoralá bageta. Jen co dojíme, přichází další hosté (asi 5 osob), což způsobí, že na zaplacení čekáme s prázdnými půllitry před sebou asi dvacet minut. Tak proto je tu tak prázdno! On by číšník víc hostů nestíhal!
Před spaním máme ještě jeden úkol a to najít kešku v parku kousek od našeho hostelu. Hint zní: „pod dlaždicí“, to bude brnkačka! Ale ouha, park nacházíme, jenže místo fontánek a osvícených dlážděných chodníčků nacházíme jakýsi prales. Je tma jako v pytli. Bloudíme vyšplapanými cestičkami a nakonec místo kešky hledáme raději východ ven. Ještěže mají ty chytré telefony baterky! Dojdeme k jakési zdi, kterou nakonec zdárně přeskakujeme. Tak to by pro dnešek stačilo.

 

Den šestý (9. 7.)

Snídáme hamburgr a hranolky (tomu říkám zdravá prázdninová strava) a studujeme průvodce, kam že se to dnes vydáme. Na letošní dovolené zjišťuji, že můj přítel je beach boy. Prý: „Co bychom dělali ve vnitrozemí? Tam je akorát tak vedro. Jede se objevovat další pláže!“ Nu co se dá dělat. Vypadá to, že mou tradici – na každé dovolené navštívit jeden kostel a jeden hřbitov – letos bohužel nezvládnu. Nevím proč, ale tyhle místa v cizích zemích na mě působí takovou zvláštní přitažlivou atmosférou…

 

A tak si vybíráme pláže, které by měly být opuštěné, kdesi na severo-východě. Dnes jsme opět bez hotelu, třeba by se tam někde rovnou dalo přespat. Jedeme přes pohoří po prašné cestě, až najdeme pár zaparkovaných aut. Tady někde to tedy bude. K našemu zjištění vlny z předchozího dne nezmizeli, jsou ještě mohutnější. Je to síla, jak se rozbíjí o útesy. Vypadá to, že pláž je daleko, vydáváme se tedy pěšinou po útesech a zíráme na ty vlny. Nene, žádní plážoví povaleči nejsme. Je to jen otázka pohled. My nehledáme pláž, ale dáváme si track po pobřeží! Kráčíme si to pěkně po kamenité stezce na přímém sluníčku, jen chvilku jdeme pod borovicemi. Je to tu tedy cvrkot! Cvrčci z Čech by se měli na Mallorcu jezdit učit cvrkat! Jdeme kolem pláže Cala Matzoc. Musí tu být hezky nebýt těch vražedných vln. V průvodci psali, že je nevyspytatelná a za vln životu nebezpečná, jdeme tedy dál. Asi po hodině a půl chůze nacházíme krásnou panenskou pláž s bílým pískem – Playa Sa Font Celada. Jsou tu jen další dva turisti. Škoda těch obřích vln, na plavání to fakt není, tak se alespoň smočíme na kraji. Turisté odchází a my se svlíkáme z plavek. Aspoň na chvíli jsme jako Adam a Eva (Eva řádně namazaná) na pustém ostrově…

 

Auto je daleko, spacáky taky, tady spát bohužel nebudeme. A tak nás čeká zase pochod po pobřeží zpátky. Cestou potkáváme dokonce divoké koně. Sotva šoupu nohama, ale jsem spokojená, že jsme viděli nádhernou přírodu a podali nějaký ten sportovní výkon. Myslím, že ranní hambáč byl řádně vypocen.

Ale kde budeme jíst a spát? Vydáváme se přes město Capdepera, kde si nakoupíme chleba, salám a tuňákový salát k večeři (a samozřejmě lahvinku červeného, aby večer byla zase romantika) na další pláž Mesquida. Už nevím, kde jsem četla, že má být taky osamocená?? Tak to rozhodně není. Vypadá to, že tu za poslední roky vyrostl pořádný hotelový komplex. Za pláží jsou písečné duny, kam je vstup zakázán. Tam by se nám mohlo klidně spát, pěkně na písku… Dáme si tedy večeři na pláži, počkáme, až se setmí se spacáky se vplížíme na pěkné místečko s výhledem na moře. Víno, brambůrky, hvězdy nad námi… tomu říkám ubytování All inclusive!

 

Den sedmý (10. 7.)

Probouzíme se v sedm ráno. Světe div se, komáři se přesunuli na Petra. Zdá se, že repelent zabral. Já mu říkala, ať se taky stříkne.

Dnešní den prožíváme ve španělském duchu. Brzy ráno na pláž Torta (jsme tam první a zabíráme skvělý flek ve stínu na skále s výhledem na celou pláž), čteme si, koupeme se, pohoda, klídek… (tabáček tedy opravdu ne), odpoledne si v našem novém apartmánu dáváme siestu, k večeři chilli con carne (ehm, z konzervy). Ještě by to chtělo siestu (nešpanělsky mluvící, čti párty)! Jenže turistické letovisko Canyamel je poněkud poklidné (pokud se zrovna španělští sousedi nehádají na balkoně). A tak si dáme alespoň sklenku španělského vína a jdem na kutě. Jedinou aktivitou tohoto dne bylo tradiční k bojce a zpět. A abych nezapomněla, snažili jsme se taky najít internetové připojení zdarma, jako správní batůžkáři, obcházejíc hotely a doufajíc ve free wifi. Leč marně. Všechny řádně zaheslovány. V Thajsku mají internet všude a zadarmo, ale v západní civilizaci to ne! Když už je internet, tak si za něj plať! Nakonec tedy jdeme do vedlejší restaurace na cappuccino. Tomu říkají cappuccino?!? Rozpustný kafe se šlehačkou?? Já myslela, že to je „Vídeň“!

 

Den osmý (11.7.)

Ráno zjišťujeme, že máme v apartmánu druhý balkón! No to je ale překvápko! Třeba by tam hlasití sousedé nebyli tak slyšet!
Po včerejším líném dni se dnes rozhodujeme pro pěší túru okolo čtyř zátok. Je pěkně popsaná v Lonely Planetu, asi bude natřískáno, ale i tak to zkusíme. Přicházíme do první zátoky Cala Bota (mimochodem, za celou dobu na Mallorce jsem Petra nedokázala přinutit vyslovovat správně [kala]. Jeho „čala“ mě dohání k šílenství a on se tomu klidně směje!) a vida! Jsme tu úplně sami! Tedy my a kozy. Na chvíli se tu tedy zdržíme. Občas někdo přijde, vykoupe se a zase odejde. Poprvé vyndáváme potápěčské brýle – sem tam se tu nějaká ta rybka najde. Petr šnorchluje (bez šnorchlu), já se jdu koupat též, když v tom k naší dece míří kozel! Jedeš?!! Naštěstí mu po chvilce dojde, že ty podivné na zemi ležící věci mu asi chutnat nebudou a šplhá zpátky na skálu. Uff.

Cala Virgili

 

Zvedáme se a jdeme objevit zátoku číslo 2 – Cala Virgili. Na křižovatce cest potkáváme skupinu hlučných Němců. „Kde je tady pláž?“, ptají se nás. „Támhletou cestou je jedna moc pěkná!“, povídám a posílám je tam, odkud jdem, aby tam, kam jdem, nebylo přelidněno. Jdeme cestou a najednou končí, tak jdeme dál necestou. Jsme na útese a zdáli vidíme naší další zátočinu. Sestupujeme tedy po skalisku. Je krásná. Je tu jen hrstka Španělů, kteří po čase odchází. Klid. Jen kdyby člověk při plavání nemusel sem tam kličkovat mezi odpadky. Lidi jsou vážně čuňata. Je tu super stinné místo pod borovicí. Vyndáváme knížky. Čtu o moci přítomného okamžiku a snažím si každý náležitě vychutnat. Ač se to zdá nemožné, po nějakém čase je mi zima. Čas hnout se dál a objevit zbylé dvě zátoky.

Vyrážíme po cestě, ale jelikož netušíme, kterou odbočkou se vydat, končíme opět kdesi na útesu. Proč si nezopakovat nějaký ten adrenalin, že? Prodíráme se křovisky u břehu. „Jsou na Mallorce taky klíšťata?“, ptám se. Petr namítá, že je tu na ně moc vedro a sucho. Nu doufejme.
Zátoka číslo 3 – Cala Pilota je zdálky pěkná, leč zblízka plná jakéhosi hnědého nepořádku a odpadků. Jdeme tedy rovnou do zátoky číslo 4 – Cala Magraner – náš dnešní poslední cíl. Ta je hezky čistá. Skáčeme tedy do vody a syčíme, jak jsme z cesty rozpálení od sluníčka. Vypadá to, že na takovýchto skoro opuštěných plážích má každý správný chlap s sebou ženštinu bez horního dílu plavek. Přece Petra nezahanbím? Sundávám si tedy i svůj svršek (bezpečně ve stínu samozřejmě) a kupodivu mi to nevadí. Stud překonán. Asi že je to tu normou. V Čechách bych si netroufla.
Cesta zpátky k autu je asi 4kilometrová, slunce praží, stín žádný… zahaluji se tedy do šátku jako muslimka. Už abychom byli v našem apartmánu.

 

Den devátý (12.7.)

Vstáváme a loučíme se s letoviskem nálezem kešky jménem „We love Canyamel“. Ač nápověda zní „upstairs“ (tedy nahoře), nacházím jí úplně u země. Tomu říkám matení kačerů. 🙂

Playa Varques

 

Dnešním cílem je pláž Varques – prý klidná, tichá, skoro prázdná… Cestou nejprve navštívíme přístavní městečko Porto Cristo, které se mi moc líbí, pak se vydáváme přímo na onu pláž. Když přijíždíme k prašné cestě, kde se má dle návodu z internetu zaparkovat, nacházíme asi tříkilometrovou frontu zaparkovaných aut. Aha, tak tady asi nebudeme sami. Ale když už jsme tu, jděme se tam podívat. A skutečně. Jak nás varovala auta, tak to na pláži vypadá. Přeplněná pláž škvařícího se masa. Asi se to hodně rozkřiklo, že je to „klidné“ místo. Všude bývá azurová voda, skoro jako v Karibiku, tady je podivně zeleno-žlutá. Jestli to nebude tím, že tu nejsou veřejné záchodky? V tomhle tedy plavat nebudeme. Ani moc pěkně na kytaru hrající a reggae zpívající hipík mě nezlomí, abychom si mezi ta masa dali svou deku. Jdeme pěkně půl hodiny pěšinou zpátky k autu a vyrážíme jen tak za nosem. Tip na další pláž už nemáme, uvidíme, co nás cestou cvrnkne do nosu.

A cvrnklo. Odbočka na Playa Mitjana, kterou jsme málem přejeli. Sice si na té kamenité cestě málem strhneme podvozek, ale touha po vodě je čím dál větší. Dostáváme se na pláž vskutku malinkatou, krásně upravenou, obklopenou jakýmsi areálem očividně pro bohatší vrstvy. Všude je zákaz vstupu, jen na plážičku chudí pocestní můžou. Je to od nich hezké, že ji nezavřeli úplně. Vykoupeme se, ale úplně free se tam necítíme, a tak se vydáváme dál, ubytovat se na předposlední noc na Mallorce do hotelu v letovisku Cala d´Or.

 

Je to fajn,  bydlíme v centru, 400 metrů od dvou pláží, uprostřed barů a restaurací. Tady to večer bude žít! Že bychom si konečně zatančili? Po další koupačce aneb vypadá to, že naše norma je navštívit dvě pláže denně, se jde na večeři. Ještě nikdy jsem nejedla pravou španělskou Paellu. Kde jinde si jí dát? Dnes se plácnem přes kapsu! Paella vypadá hezky, smějí se na nás z pánve dvě obří krevety. Jak se toto vlastně jí? Připadám si tak trochu jako obyvatelé Hoštic v Itálii, naštěstí se mi na talíři už nic nehýbe. 🙂 Nakonec máme snědeno vcelku rychle. Byla moc dobrá, leč pánev poněkud mělká. Máme hlad, doženeme to rumem s colou. Jak jsme četli, na Mallorce se přeci začíná žít až po půlnoci. Dáme si tedy na hotelovém pokoji drink a vydáváme se do víru města později. K našemu překvapení však všude o půlnoci zábava končí, a tak se nám povede poslechnout poslední píseň večer hned ve třech barech za sebou. Vypadá to, že si zatančíme až doma.

 

Den desátý (13. 7.)

Náš poslední den na Mallorce si pěkně užijeme! Ráno vstáváme brzo a jdeme se vykoupat. Je 8 ráno a na pláži nás je celkem šest. Je to moc fajn. Plaveme k bojce a zpátky a sníme o tom, jaké by to bylo moct si takhle po ránu zaplavat i doma.
Poté zamíříme na snídani. Ano, připlatili jsme si 84,- Kč za oba s nadějí, že se pořádně najíme, abychom vydrželi až do večera. Jenže to vypadá, že se v hotelu moc často nesnídá. V jídelně jsme sami. Kafe z automatu je odporný (na mallorské kafe už opravdu rezignuji) a salám zavání, jakoby paní vyndávala každý ráno na stůl úplně ten samý talířek se salámem minimálně už týden. Ještěže jsem si nechala udělat vajíčko. Alespoň to chutná čerstvě. Dále se v menu nachází okoralá bageta nakrájená na mini-kolečka s marmeládou či sýrem a rajčata (která na rozdíl od českých kupovaných rajčat chutnají skutečně jako rajčata). Nakonec tedy něco pojíme leč hlad přijde brzy. Jdeme si ještě zdřímnout, „protančená“ noc nám dala zabrat. Musíme čelit náletu uklízečky, která mi nerozumí ani španělsky a nechce pochopit, že odjedeme až kolem poledne. 🙂
Při odjezdu se ještě stavujeme v místním supermercatu pro svačinu. Paní pokladní jsme asi trochu rozhodili. Asi šestkrát se snaží spočítat 7,50 EUR v drobných, které jsem jí dala do ruky. Když to nezvládá ani naposedmý a tvrdí, že je to málo, musím se toho chopit. Přepočítávám to před ní (raději španělsky, aby skutečně pochopila) a ona konečně uzná, že mám pravdu. Ta nás opravdu pobavila. Tímto doporučuji všem zaměstnavatelům, aby při pohovorech na pokladní dávali na ověření testy z matematiky pro první třídu!

Dnes je poslední možnost navštívit nuda pláž. Es Trenc je prý nej, 3 km dlouhá, tam pojedem. V průvodci píšou, že je tam placené parkoviště – před 8 lety 6,- EUR, kolik to asi bude teď? No to ne, najdeme určitě jiné místo na parkování, nejsme žádný béčka. A tak trochu bloudíme a hledáme. „Podívej se do mapy, kde je to město Parquing?“, povídá Petr. „Město? To je parkoviště!“, chytře namítám. 🙂
Nakonec však žádné neplacené nenacházíme, všude ploty, mají to dobře obšancované. Bereme to jako znamení, že tam jet nemáme. Stejně tam není žádný stín a seškvařit se nehodlám. Jedeme tedy do letoviska Cala Pí, prý ráj důchodců, tam bude klidně.

 

Cala Pí

 

Jsme ve vodě, netušíce, vznášíme se na hladině, když v tom se všichni srocují na břehu a ukazují do vody, kamsi naším směrem. Plavčík ošetřuje nějakého kluka. Po chvíli zaslechneme něco jako jelly fish. Jejda! Jdeme raději z vody. Pozorujeme, jak se pán snaží medúzu vylovit. Kolem veze na lehátku holku kluk, tak se je pán snaží před medúzou varovat. Vypadá to na Čechy, pomyslím si, a skutečně! Holka chlapovi česky (jak typické) říká: Nerozumim! a že je z Ček repablik. Tak na ní ze břehu křičím, že jelly fish znamená medúza. Očividně je to ale nijak nezneklidňuje a plavou si dál.
Poslední koupačka, poplivání 3x do moře (naše rodinná tradice, znamená to, že se k moři zase jednou vrátím) a jede se směr letiště. Ještě se musíme najíst a hlavně vyluxovat auto. Za těch deset dní to vypadá, že máme uvnitř svou soukromou pláž. Přijíždíme do obr letoviska se samými věžáky blízko letiště a jsme upřímně rádi, že jsme naší dovolenou nemuseli jako většina dovolenkářů trávit na jednom místě a ještě k tomu takovém. Je totiž plné německé a britské mládeže, která se přijela opíjet. Hledáme něco k snědku, ale vypadá to, že tu mají jen samé kebaby. Po zážitku v Palmě to znovu nehodlám riskovat. Nakonec si tedy dáváme hamburger s hranolkama. Slibuju svému tělu, že je to poslední nezdravé jídlo na dlouhou dobu!

Auto vráceno, jsme na letišti, kde musíme přečkat poslední noc. Žádná lehátky jako v Amsterdamu tu rozhodně nejsou, ale nacházíme prázdnou venkovní terasu, kde nesvítí světla. Spojíme si tedy k sobě dvě lavičky a zkoušíme usnout. Proč se safra nevyrábí měkčí lavičky? Kupodivu ale nějak usínám.
V šest se celí zmlácení došoupeme k check-inu a já si dám ještě na probuzení capuccino za Euro u Mekáče. Musím konstatovat, že je to nejlepší kafe, co jsem na Mallorce pila. Tady je asi něco špatně!

Letíme. Shora poznávám zátoky a městečka, kde jsme byli. Jako celých deset dní, snažím se raději nemyslet na to, jestli na nás v Lipsku čeká auto. Doufejme!

PS 1: Auto na nás pěkně čekalo! Spolu s ním tam stála ještě další dvě česká auta! 🙂

PS 2: Trochu statistiky na závěr (za oba dva):

  • Počet dní na Mallorce: 10
  • Počet pronajatých ubytování: 4
  • Počet nocí pod širákem: 3 a půl
  • Počet najetých kilometrů autem: 830
  • Počet nachozených a uplavaných kilometrů: nepočítaně
  • Počet nalezených kešek: 6
  • Počet navštívených pláží: 26
  • Počet vypitých lahví španělského vína: 3
  • Počet snědených hamburgerů: 8
  • Počet přečtených stránek: 213
  • Počet šťastných minut: asi 28 848… 🙂

PS 3: Kdo to dočetl až sem, nechť se mi přihlásí! Dostane ode mě za odměnu jedno obejmutí! Těch totiž není nikdy dost! 🙂 viz http://www.plusprovas.cz/clanek/objeti-je-prijemne-a-odbourava-stres

 

 

No votes yet.
Please wait...
  • defuser

    FilX 1.4.2016, 20:02

    Parádní !!! Ubytování jste bookovali předem nebo až na poslední chvíli?

    Odpovědět

O nás

Tento web vznikl za účelem nabízet návštěvníkům tipy na výhodné letenky, last minute pobyty a ucelenou nabídku všech slevových serverů. Zajímá vás více? Klikněte na

Pokračovat

Top Akce

Prihlasit k odběru

Kdykoliv se můžete z odběru slev odhlásit.
Nikdy nebudeme poskytovat kontaktní údaje třetí straně.