Život ve Španělsku – Doba koronavirová

Nedala jsem se. Zůstala jsem. Na internetových diskuzích sleduji už od začátku doby koronavirové úprk Čechů žijících ve Španělsku zpět do Česka. Já zůstávám.

Na přelomu roku se objevují první zprávy o první nemoci šířící se Čínou. Taky jste to už slyšeli? Někteří Španělé už o ní slyšeli. Ale nás se to netýká. Je to moc daleko. Nevadí, že zrovna do oblasti, kde žijeme, jezdí i turisté zČíny. Nás se to netýká.

Vúnoru už jsme trochu nervózní. Opakovaně volají mí rodiče, že se máme neprodleně vrátit do Česka. Nebo tu všichni umřeme. Nikdo se o nás nepostará. Zůstaneme tu sami, mrtví. Začátkem března už volá i má sestra. Vypadá to tedy vážně. Ta by jen tak nevolala.

Shodou okolností mám koupené letenky do Česka pro mě a pro Míšu na druhou půlku března. Měla to být pracovní cesta. Pár dnů vPraze za dobré peníze. Už od února zvažuji, či letět. Nerada bych se pak vČesku zasekla na delší dobu. Pár dnů před konáním akce, volají zMinisterstva, že zbezpečnostních důvodů se naše pracovní zasedání bude konat on-line. Důvod návštěvy Česka mi odpadl.

Ruší se lety. Na internetových diskuzích čtu, že téměř nic už nelétá. Kupodivu můj koupený let neruší a nakonec se zněj stává poslední možnost dostat se ze Španělska pryč. Do poslední chvíle zvažuji, nakonec zůstávám. Vím, že pokud odletím, bude to na dlouho. A to nechci.

Španělé poslouchají svou vládu. Dokud nevyhlásili karanténu, nic se neděje. Ještě den před zavedením opatření, jsou plné bary a lidé se chovají jakoby nic. Kdyby o něco šlo, vláda by přece nějak zareagovala.

Karanténa. Jak si to mohou dovolit? Kdyby uzavřeli hranice dřív, tak by nemusela být žádná karanténa! Španělé jsou naštvaní na svoji vládu a hlasitě to ventilují alespoň po telefonu spřáteli. Koronavirus se stává tématem dne. Vzorovým příkladem je můj přítel. Celý den zgauče sleduje zprávy a komentuje neschopnost těch, co „to tu všechno řídí“.

Nikam nesmíme. Vše je zavřené. Dovoleno je pouze jít klékaři, do obchodu, postarat se o nemohoucí osobu a venčit psa 50 metrů od domu. Rozmáhá se obchod se psy. Policie na to reaguje zvýšeným udělováním pokut. Venku lítají helikoptéry a drony. To kdyby náhodou někoho napadlo jít ven.

Někteří Španělé to berou na lehkou váhu a své domovy i tak tajně opouštějí. To zas štve některé sousedy, kteří jim vyhrožují zavoláním policie. Přítel mi oznamuje, že když půjdu do obchodu, odstěhuje se na fincu (rozuměj „statek“). Statečně tedy vydržím bez návštěvy obchodu celých šest týdnů. Myslím, že je to rekord, nikdo zokolí tak dlouho bez návštěvy obchodu nevydržel.

Stávám se přebornicí ve vaření špaget na všechny způsoby. Ze surovin nám poslední tři týdny zbývají už jen avokáda (ty trháme před domem), vajíčka (ty nám snášejí slepice) a různá tráva, kterou přítel tajně chodí sbírat do kopců za barákem (prý kdyby ho objevila policejní hlídka, vymluví se na hlad)´.

Doma už se to nedá vydržet. Bydlíme vhorách. Nikdo tu není, nákaza tu nehrozí. Plížím se tedy tajně do kopce, prodírám se houštím, užívám se toho nádherného pohledu na rozkvetlou přírodu. Na včeličky přelétající zkvětu na květ.

Krásně mi bzučí u hlavy. Ve vlasech. Jedna se mi zamotala do vlasů. A další. Další. Držím vlasy nad hlavou, ať mě nepíchnou do krku a pádím přes křoví zkopce domů. Pozdě, cítím, že jedna mě už do krku píchla, další do zad, další do ruky. Doma napočítáme 5 žihadel.

Minule mi na lékařka zjistila alergii na včelí bodnutí. Přemýšlím, co se může stát, když mě jich píchlo pět naráz a z toho jedna do krku. Neudusím se třeba? Přítel odmítá jet na pohotovost. Řádí tam přece koronavirus. Ať raději umřu vklidu doma.

Beru si tedy dva prášky na alergii, na píchance nanášíme mastičku a upadám do celoodpoledního polospánku způsobeného kombinací otravy jedem a tlumícího účinku léků na alergii. Večer volám ještě své rodině do ČR a konzultuji situaci. No třeba je slyším naposled.

Kupodivu ráno mi vše jen nateklo, ale žiju. Bratránek, odborník na píchance všeho druhu, tvrdí, že pokud jsem přežila noc, už to bude jen lepší. Měl pravdu.

Konec karantény vítáme trochu nedůvěřivě. Co se teď může a co ne? Pláž je ještě zavřená, dětská hřiště taky, bary postupně po částech otevírají. Některé. Turisté tu nejsou.

Po pár týdnech už to nikoho nebaví. Lidé se začínají chovat normálně. Začíná pomalinku turismus. Vněkterých provinciích reagují na zvýšené riziko zavedením plošného nošení roušek. U nás vAndalusii také. Španělé to řeší po svém. Na veřejnosti nosí povinně roušku každý, i samostatný chodec. Mimo dosahu očí policie roušky odkládají a vesele se sdružují.

Nyní na konci srpna opět přibývá případů a začínají se znovu zpřísňovat opatření. Španělé se do budoucnosti dívají pesimisticky, ale přesto si dokážou užívat každé minuty každého dne. A to se mi líbí.

Magdalena S