Smrt v Marrakeschi!

Zdravíme z jiného světa! Z nejnavštěvovanějšího města světa (Paříž) jsme se přesunuli do chudoby jménem Marrakesch. Pomeranče tu rostou na stromech a 1,5 l čerstvého freshe stojí na naše asi 50,-!! To je asi tak to největší (možná jediné) pozitivum, co jsme našli. 😀 Povykládám vám příběh, který se nám stal hned po příjezdu do města a věřte: nebylo nám všechno jedno!

Včera o půlnoci jsme se po příletu dostali před hlavní náměstí Marrakesche, které bylo obrovské a byl tam neskutečný zmatek. Při cestě na náměstí po nás tak 10 borců projíždějících kolem na kolech tajně šeptem pořvávali: ,,HAŠŠŠŠŠ, hašš (hašiš), wont sam hašš??’‘ No vyznat se na náměstí a najít cestu k hotelu, kterou nám poradil autobusář (,,tŕn rajt on d seknd strít’’) bylo nemožné. A v tu sekundu, kdy jsme se začali rozhlížet okolo sebe (očividně vypadajíc zmateně) k nám přistoupil takový vyschlý dědula a zeptal se klasické: ,,Ken áj help ju’’? Tak jsme se ho zeptali zda nezná tuto ulici a zda by nám mohl ukázat směr, kterým se můžeme vydat. Pán nejenže nám s úsměvem řekl, že ví, kde se ulice nachází,ale že nás tam i zavede. Vzpomínám si, co jsme si s Marťou říkali: ,,Supeeer, takový ochotný pán, tady musejí být všichni milí a ochotní, něco podobného, co jsem slyšela o Balijcích!’’

Haha. Asi tušíte, že pán to nedělal jen tak z Bůh darma a z dobré vůle, ale že za to ve finále i něco očekával. To ale není všechno.

Tak jsme tak šli a šli s pánem pořád dál a dál, až jsme byli úplně mimo náměstí a mimo jakékoliv další turisty. Nebyla tam ani jedna bílá noha, krom té naší. Kolem sedící muži na pangejtech se pána něco ptali a on jim vždycky odvětil to stejné a oni jenom: ,,mmmhhmm, aha aha’’! Takže signály byly jasně dané! Mezitím se na nás nabalil další pán a následně skupinka asi 4 mladíků, kteří se nás zeptali jen tak mezi řečí odkud jsme no a světe div se – hned druhá jejich otázka zněla: ,,Dů jů smouk wíd ór hašiš?’’. Tak už tady mi něco naznačovalo, že tahle situace neskončí dobře…

Uličky začaly být čím dál tím víc prázdnější a prázdnější až nebyla nikde ani noha (tohle je foto ze dne, představ si tuhle pustinu v noci…), jen my a skupinka 6 mužů. Jasná přesila. Pořád jsme šli dál a dál, doleva, doprava, zase doleva, dvakrát doleva, … A já už jsem si přemítala celý svůj život před očima. Aspoň, že zemřeme s Marťou spolu, napadlo mě.

Až jsme konečně dorazili před hotel, prej to byl on. Riad Zitoun 34, úplně to vidím před sebou. Šahám po klice, takové té staré kovové, kterou se buší na vrata, ale mužova ruka tu moji ihned zastaví a vrátí ji zpět tam, kde byla. A dopr… A přijdou na řadu peníze. ,,Co, jaké peníze? Za co jako!?’’ ,,Give mi 20 euro!!’’ ,,No! For what!?’’ A muž opět: ,,20 euro!’’. Využiju momentu, kdy mě nikdo nestráží a rychle vší silou zaklepu na vrata. Otevřou se, uvnitř stojí postarší menší dědula a my vklouzneme dovnitř. Dědula chce za námi zavřít dveře, ale samozřejmě se mu to nepodaří a mladík, který se tváří jako největší kápo (má takovou hnusnou zeleno-černou šiltovku, sám je celkem hnusný) se nevzdává a vyjednává dál. Po nějakých výměnách názorů a přestřelce slov mezi dědulou (na straně dobra) a mladíkem (kápo, na straně zla) mu dáváme 10 euro. To mu však nestačí…

Marťu už začaly chytat nervy a já jsem věděla, že to není okay, protože on je sice menšího vzrůstu, ale když chytí nerva, tak… Tak nevím vlastně, ještě jsem ho neviděla se prát, ale vidím to na něm a – to prostě cítíte, chápete! Starý vyschlý dědula, který nás doprovázel od prvopočátků vzal 10 eurovku a šel si po svých, stejně jako další 2 chlápci. Ten zbytek už by Marťa asi pobil, kdyby na to došlo. Tomu jsem ale chtěla zabránit, nesnáším totiž bitky!!No po dalších šťouchačkách a slovních přestřelkách jsem mu řekla (spíš teda dost rázně zařvala, chápete, jak to my baby někdy umíme, když si chceme prosadit svou :-)) ,,NO! LEAVE!!’‘ A co on na to?

Nasadil ohromně přísný a nebezpečný výraz, zvedl hlavu a rukou ukázal takový ten pohyb, jako byste někomu chtěli podříznout krk a pronesl: ,,SEE YOU LATER!!!!’’

Jak to pokračovalo dále a dopadlo? Dozvíte se příště…

Autor a foto: Šárka Slunská
Web: surftheearth.eu
FB: https://www.facebook.com/surftheearthsm/

Ahoj! Jmenuji se Šárka, ale všichni mi říkají Šuri! Je mi 24 let a rozhodla jsem se založit blog, ve kterém najdeš rady, tipy a příběhy surfující na divokých vlnách!