Do Portugalska a zpět stopem – Díl II.

Během prvních dvou dnů naší červencové cesty stopem jsme projeli Rakousko a severní Itálii. Třetí den jsme se probudili ve Veroně a po prohlídce města jsme pokračovali směrem na jihozápad, kmoři.

První setkání smořem během našeho třítýdenního putování se odehrálo vitalské Genově (česky Janově). Hlavní město oblasti Ligurie, Genova, je důležitým italským přístavem. Zdejší přístav je jedním znejvětších ve Středozemním moři a Evropě. Ve městě se nachází také spousta památek, např. katedrála San Lorenzo z12. stol., několik kostelů či opevněný hrad Castello d’Albertis.

DoGenovy jsme přijeli stopem sbohatým italským obchodníkem, který byl očividně rád, že si může vautě sněkým popovídat. Co na tom, že mluvil jen italštinou (kterou my moc neovládáme) prokládanou anglickými slovíčky. Přesto jsme si porozuměli. Pán byl už staršího věku a zdál se hodně osamělý. Pozval nás do své nejoblíbenější restaurace, vníž je štamgastem a paní servírkou nám nechal přetlumočit do angličtiny, že bude šťastný, když nás bude moci pohostit. Jinak prý zde obědvá a večeří každý den sám.

Čekali jsme klasické jednochodové jídlo či menu, místo toho nám ale bylo postupně přineseno chodů rovnou pět! Škoda že nám to náš hostitel neřekl dopředu, nesnědla bych tolik předkrmu a špaget a nechala bych si vžaludku místo i na ryby a dezert!

Když jsme se snaším hostitelem vřele rozloučili (dostali jsme od něj i adresu, kdybychom třeba potřebovali sněčím pomoci) zamířili jsme rovnou kmoři, tedy do moře. Nezdržovali jsme se ani hledáním pláže a zaplavali jsme si přímo za janovskými činžáky a bytovkami, kde se krom nás koupalo jen pár místních kluků.

Po rychlé prohlídce města se nám ještě před setměním podařilo stopnout turecký kamion jedoucí do Španělska. Pan Turek se bavil německy a celou cestu nám vyprávěl historky o svých četných přítelkyních. Vkaždém státě, kterým projíždí, prý má minimálně jednu. Na mě se taky nějak podezřele moc často díval, byla jsem tedy moc ráda, že mám ssebou svého přítele. Stopování je vněčem super, má ale i svá rizika. Když jsme po setmění zastavili na francouzském zcela odlehlém odpočívadle kpřenocování, pán mi galantně nabídl, že můžu spát sním vkabině a přítel prý má spát venku!

Když jsme si spřítelem ustlali spacáky a karimatky venku vedle kamionu, zdál se pán trochu uražený. Ráno vymyslel nový fígl a přišel stím, že (z důvodů, které jsme nepochopili) já pojedu dál sním a přítele vezme jiný turecký kamion, který jel stejnou trasu. To už bylo jasné, že si raději budeme hledat jiného řidiče. Sdíky jsme se tedy nechali vyložit a po chvíli jsme stopli jiného tiráka jedoucího až do Portugalska.

Ač jsme původně měli vplánu jet do Andalusie, možnost jízdy do Portugalska nás nakonec zlákala. Náš nový řidič byl pán ve středním věku, který si rád zahrál automaty. Všechny povinné přestávky trávil právě hraním. Jinak se sním hezky povídalo a nechal mě dokonce i chvíli řídit kamion! (Potřebný řidičský průkaz samozřejmě nevlastním…).

I když se nám jízda kamionem zdála moc pomalá a zdlouhavá, přece jen jsme byli rádi za to, že aspoň nemusíme čekat, zda nás vůbec někdo sveze. Super byla postel za řidičem, na které jsme se při jízdě spřítelem střídavě mohli vyspat. Po třech nocích strávených pod širákem jsme byli už trochu unavení. A neustálá povinná konverzace sřidičem vcizím jazyce vyčerpává taky (většina řidičů bere stopaře proto, že si chce sněkým promluvit).

VBarceloně zamířil tirák do Zaragozy a poté španělským vnitrozemím až na hranice sPortugalskem, kde svou cestu končil. Vyprahlým španělským vnitrozemím jsem projížděla poprvé a byla jsem okouzlená. Líbila se mi suchá, mírně zvlněná krajina a černí býci pasoucí se volně za plotem oddělujícím pláně od dálnice. Občas jsme u dálnice potkali obrovskou černou maketu býka, která celý dojem dokreslovala.

Kamion nikam nepospíchala a cesta zFrancie do Portugalska nám trvala dva dny. Během té doby jsme měli možnost vidět, jak se krajina postupně mění. Od pobřeží směrem do španělského vnitrozemí byla krajina stále vyprahlejší, u hranic sPortugalskem už přibývalo zeleně.

Náš řidič se snámi rozloučil vmalé vesničce hned za hranicemi Portugalska. První dojem z Portugalska byl šok. Turisté navštěvující známá portugalská letoviska, ho asi znají z jiné stránky. My ale viděli špínu, oprýskané domky obložené rozbitými kachličkami a cesty lemované hromadami odpadků. Protože jsme při odjezdu z domova netušili, že skončíme až v tak vzdálené zemi, krom malé mapky Portugalska vmapě Evropy jsme u sebe jinou podrobnější mapu neměli.Nevěděli jsme tedy vůbec, kde se nacházíme. Neusnadnili nám to ani místní, kteří krom portugalštiny jiný jazyk neovládali a našim dotazům na cestu vůbec nerozuměli. Když už jsme narazili na slečnu mluvící lámanou angličtinou, myslela si, že Česká republika leží v Sovětském svazu někde v daleké Asii.

Rychle se blížil večer a my se stále motali po úzkých cestách, které vedly neznámo kam, aniž by se nám podařilo stopnout auto jedoucí směrem k oceánu. Nakonec jsme si ustlali na louce za jednou z vesniček a ráno jsme se pokoušeli o stopování znovu. To už jsme měli za sebou týden strávený na cestě.

Co bylo dál? To se dozvíte vpokračování tohoto cestopisu.