Podzimní střípky z Katalánska a jižní Francie

Na začátku září mířím se svým malým synem Míšou jako každoročně do Katalánska a následně do jižní Francie. Počasí je příjemně teplé, moře hezky vyhřáté…

Na letišti v Gironě už nás očekává kamarád Kim, s úsměvem na nás vybalí své Qué tal amigos…, pobere mi většinu zavazadel a už míříme hledat do spleti krytých garáží jeho dodávku.

Cesta k jeho bytu hezky ubývá, když si vyprávíme, co je zas po roce nového. Kim je dobrovolník Lékařů bez hranic, chystá se na další misi, tentokrát do San Salvadoru, kde zuří válka gangů. O hlavní téma hovoru máme tedy postaráno.

Zavazadla necháváme v Kimově útulném bytě, společně připravujeme paellu s langustami a jinými mořskými potvorami a pak už míříme k moři. Kimova oblíbená pláž je kousek od Sant Pere Pescador. Jsou obří vlny, fouká vítr, přesto jdeme všichni odvážně do moře. Míša se statečně snaží odolávat vlnám v plaveckém kruhu, ale docela to s ním hází. No naše idylka končí v okamžiku, když se nohou dotknu medúzy. Pálí to jak čert, celá noha paralyzovaná, jsem ráda, že se vůbec dobelhám zpět k autu. Bolest pomíjí až za pár hodin.

Druhý den míříme k moři neohroženě znovu. Tentokrát však není problém medúza, ale vichřice, která mi nedovolí ani vysvléct se do plavek. Kim se tedy koupe i tak, ale oni jsou prý Katalánci otužilí a plavou v moři i v zimě…
Zamotaná do šátku (marný pokus o ochranu proti větru) zatím sleduju záchranáře a policajty pobíhající po pláži. Po chvíli se k nim přidává Kim s úmyslem zjistit, co se stalo. Nějaký pes kousnul černošského plážového prodavače šperků. Chudák má nohu úplně roztrhanou, tak ho nakládáme do dodávky a vezeme k doktorovi.

Z koupání tedy dnes nic nebylo, ale zato stíháme výlet. Míříme do vnitrozemí, do krásného středověkého městečka Besalú. Úzké historické uličky, náměstí Placa de la Libertat s muzeem, krásné staré budovy z 10. a 11. století … a všude hromada stánků se suvenýry. Být tam sama, tak si i ty suvenýry užiju. Takto ovšem Míša „zaparkoval“ u prvního předraženého dřevěného samostřílu a odmítl se bez něho hnout z místa. Zkouším vše možné i nemožné, ale unavený Míša místo aby šel prozkoumat velký most přes Ríu Fluviá, tak sedí na kamenné podlaze před obchodem.

No nevadí. Říkám Kimovi, že odcházíme sami. Zatímco mi Kim dává historický výklad o mostu ze 14. století se strážní věží s padací mříží, Míša se k nám přidává a hraje si na vojáka (i bez samostřílu). Na mostě chvíli fascinovaně posloucháme pána, který hraje na tak roztodivný hudební nástroj (prý také historický), že ho ani nedokážu popsat… A pak už frčíme do cukrárny na zmrzku.

Nedaleko od Besalú leží městečko Banyoles. Samotné město není ničím zvlášť zajímavé, ale hezké je přilehlé jezírko s kačenkami Fatany de Banyoles. Zamáváme kačkám a už se začíná stmívat a tak míříme do hajan.

Ráno nás čeká cesta do Francie. Kim se s námi loučí, ve Francii už na nás čeká rodina. Většinu známých krásných míst jižní Francie už mám nespočetněkrát projetých, tak už nás čeká je „válecí“ dovolená. Pro přejezd hranice tedy aspoň volím přímořskou cestu mimo dálnici, abychom mohli zkouknout krásy pobřeží.

Z Figueres tedy nejedeme rovnou na Perpignan, ale vydáváme se do Colery, Cerbére a dále už ve Francii přes Banyuls-sur-Mer a Collioure. Na dálnici najíždíme až v Perpignanu. Zajížďka zabere minimálně tak dvě hodiny, ale stojí za to. Přímořské katalánské vesnice na úpatí Pyrenejí jsou kouzelné a nenajdete tu moc turistů.

Kouzelná je francouzská vesnice Collioure v katalánském stylu, které dominuje královský hrad a rybářský přístav. Vesnička je známá díky mnoha malířům (např. Picasso, Chagall, atd.), kteří sem přicházeli malovat scenérie.
O zábavu se nám postaral Port-Vendres, jehož přístavem projíždíme díky špatně značené objížďce rovnou třikrát… Po poledni konečně přijíždíme do Narbonne-Plage, kde už na nás čekají babička s dědečkem a další dva týdny romantiky…