Maroko na vlastní pěst – Díl III.
Máme za sebou čtyři dny putování Marokem. Po noci strávené na terase útulného hotelíku vpouštním městečku Merzouga se probouzíme do krásného slunečného dne.
Merzouga leží na východě Maroka voblasti Erg Chebbi a je považována za bránu do Sahary.
Při včerejší večeři se nám se sympatickým majitelem hotelíku podařilo na dnešní odpoledne za dobrou cenu domluvit výlet na velbloudech do pouště.
Dopoledne máme tedy volné a využíváme ho na pěší výlet kjezeru Lac Dayet nacházejícímu se přibližně 4 km od města.
Cesta kjezeru vede kamenitou pouští. Jelikož je všude liduprázdno a cesta není nijak značená, do poslední chvíle váháme, zda jdeme kjezeru opravdu správným směrem. Jaké je naše překvapení, když se před námi náhle zjevují volně pasoucí se velbloudi a kousek dál pak spatřujeme i jezero. Tedy spíše jezírko.
Je sucho a podstatná část jezera je vyschlá.
Odpoledne pak věnujeme prohlídce městečka.
Na hlavní třídě, dá-li se tak nazvat prašná ulice sněkolika obchůdky, kupujeme vodu a potraviny. Výběr je hodně omezený, ale jsme rádi alespoň zaněco. Kupuji si také krásný hedvábný šátek, který později využívám jako ochranu hlavy. Mám radost, že jeho cenu se mi podařilo usmlouvat na pětinu ceny původně požadované.
Později odpoledne, když už slunce tolik nepraží, nastává očekávaný výlet do pouště.
Já i můj kamarád máme každý přidělen svého velblouda.
Jelikož jsem lehčí, můj velbloud navíc nese i vaky sjídlem a vodu pro pobyt vpoušti.
Chvíli mi trvá zvyknout si na nezvyklý houpavý pohyb, ale posléze si cestu pouští vychutnávám.
Velbloudi jsou uvázáni za sebou a prvního znich vede náš průvodce, 16-ti letý Berber Mustafa.
Po třech hodinách jízdy se před námi zjevuje malá oáza tvořená několika stany obklopenými palmami.
Kromě nás a Mustafy široko daleko nikdo jiný není.
Jeden ze stanů je nám přidělen jako náš příbytek na dnešní noc.
Mustafa vaří večeři a my se zatím škrábeme na nejbližší dunu, abychom zní shlídli západ slunce.
Povečeři za svitu svíčky nám pak Mustafa dlouho do noci hraje na bubínek a zpívá.
Ranní východ slunce jsme prospali a zoázy vyjíždíme později, než bychom měli. Slunce už nemilosrdně svítí. A nás čeká tříhodinová cesta rozpálenou pouští zpět do Merzougy.
Naše další cesta vede přes města Rissani, Arfoud a Er Rachidia do Fezu. Kpřepravě využíváme část cesty taxík a poté autobus.
Fez je největším středověkým městem vEvropě.
Město bylo založeno začátkem 9. století a i vsoučasnosti si uchovává středověký ráz.
Fez procházíme pěšky a nasáváme jeho atmosféru.
Vnespočetných úzkých uličkách mediny, která je chráněnou památkou UNESCO, se po chvíli ztrácíme a svděčností přijímáme nabídku místního mladíka, že nás medinou provede.
Připadáme si, jakoby se zastavil čas.
Jediný možný dopravní prostředek vúzkých uličkách jsou oslíci a muly. Místní obchodníci je využívají kpřepravě zboží do svých obchůdků. Nezřídkazvíře nese náklad několikanásobně těžší, než je ono samo.
ZFezu pokračuje naše cesta na sever Maroka, do modrého města Chefchaouen. Pro cestu volíme dálkový autobus vyjíždějící zautobusového nádraží ve Fezu. Nádraží ve Fezu je obrovské, nepřehledné a venku u autobusů narvané lidmi k prasknutí. Zjistit, který autobus odjíždí naším směrem, vypadá jako nadlidský úkol. Neexistuje zde nic podobného jako cedule sodjezdy. Pouze velké autobusové společnosti mají své přepážky, ostatní autobusy prostě zastaví na volném místě a naháněč knim přivádí cestující. Na autobusech levnějších společností není napsána cílová destinace a tarify není možné nikde dopředu zjistit.
Po dohodě skamarádem zůstávám sama hlídat naše zavazadla a on se vydává vyhledat spoj do Chefchaouenu. Po malinké chvilce se ke mně sbíhají hned tři Maročané, chytají mě za ruce a každý znich mě táhne jiným směrem. U toho něco křičí arabsky, nerozumím jim tedy ani slovo. Nechápu, co po mně chtějí, bráním se a mám strach o zavazadla, o které bychom dozajista přišli, kdyby se mužům podařilo odtáhnout mě někam stranou. Naštěstí mě zachraňuje příchozí marocká žena sdítětem. Muže křikem odhání a vyzývá mě, abych si sedla vedle ní na chodník, že mě bude ochraňovat. Alespoň tolik tedy pochopím zjejí arabské promluvy.
Kamarád se po chvíli vrací snaháněčem, který mu sdělil nejnižší cenu na přepravu do Chefchaouenu. Autobusů jede pravděpodobně více a cenu si určují sami naháněči, kteří pak mají zkaždého domluveného zákazníka provizi.
Autobus není nijak luxusní a jsme vněm jediní cizinci. Po výjezdu zbrány autobusového nádraží řidič nabírá další marocké cestující. Netrvá dlouho a vautobuse se strhává hádka. Vždy jsem si myslela, že arabské ženy jsou klidné a tiché a na veřejnosti se neprojevují. Tady však na sebe ženy začínají křičet a nabádají khádce i své muže. Hádka graduje, muži se také zapojují, až nakonec autobus zastavuje, cestující vytahují řidiče ven zautobusu a venku začíná bitka. Od slečny, mluvící trochu anglicky, se dozvídáme, že nepokoj vznikl proto, že řidič dal lidem nastoupivším až za bránami autobusového nádraží nižší cenu, než ostatním cestujícím. Mimoto se i dozvídáme, že cena, kterou jsme zaplatili za jízdu my, je ještě o mnoho vyšší, ale stím už jako cizinci počítáme.
Jak se blížíme kChefchaouenu, krajina se mění, začíná být více zelená a zmého pohledu méně exotická. Vautobuse nefunguje klimatizace, řidič tedy za jízdy nechává otevřené krom oken i dveře. Chefchaouen je město proslavené bílo-modrou barvou domů, pěstováním marihuany vokolních horách pohoří Ríf a prodejem hašiše.
Návštěvu Chefchaouenu nám několiklidí rozmlouvalo, okolí je prý právě díky pašerákům nebezpečné. O to víc nás však město láká. Hned při příjezdu k městu máme spašeráky první zkušenost. Ptáme se kolemjdoucího mladíka na možnost ubytování. Mladík se nabízí, že nás sveze na motorce klevnému hotelu, místo toho však končíme u řeky, kde nám nabízí hašiš.
Ubytování nakonec nacházíme vhezkém hotelíku vcentru města.
Večer se vydáváme do místní restaurace na kuskus a ráno pak neodoláváme a vydáváme se na pěší výlet do okolních hor. Chceme plantáže skonopím vidět na vlastní oči! Stoupáme po kamenitých cestičkách nad město.
Občas potkáváme oslíka nebo pasoucí se kozu či ovci.
Je nádherný den a máme zvýšky krásný výhled na modré město pod námi.
Dostatečně vysoko nad městem se nám skutečně daří najít políčka skrásně zelenou marihuanou!
Netrvá dlouho a odněkud se vynořuje indiánka sdcerou.
Posunky nás vybízí, ať jdeme za nimi. Protože jsme zvědaví, jdeme.
Přicházíme kdomku pašeráků, kteří nám nabízejí na prodej hašiš. Jsou milí, nebezpečně nevypadají. Španělsky jim vysvětluji, že nemáme o koupi ani o ochutnávku zájem, že jsme zde jen na procházce. Kupodivu nám zboží nevnucují a místo toho si snámi chvíli schutí povídají.
Po návštěvě Chefchaouenu vede naše další města koceánu, do královského města Rabat.
O tom však až vdalším díle tohoto cestopisu.