Máme za sebou čtyři dny putování Marokem. Po noci strávené na terase útulného hotelíku v pouštním městečku Merzouga se probouzíme do krásného slunečného dne.
Merzouga leží na východě Maroka v oblasti Erg Chebbi a je považována za bránu do Sahary.
Při včerejší večeři se nám se sympatickým majitelem hotelíku podařilo na dnešní odpoledne za dobrou cenu domluvit výlet na velbloudech do pouště.
Dopoledne máme tedy volné a využíváme ho na pěší výlet k jezeru Lac Dayet nacházejícímu se přibližně 4 km od města.
Cesta k jezeru vede kamenitou pouští. Jelikož je všude liduprázdno a cesta není nijak značená, do poslední chvíle váháme, zda jdeme k jezeru opravdu správným směrem. Jaké je naše překvapení, když se před námi náhle zjevují volně pasoucí se velbloudi a kousek dál pak spatřujeme i jezero. Tedy spíše jezírko.
Je sucho a podstatná část jezera je vyschlá.
Odpoledne pak věnujeme prohlídce městečka.
Na hlavní třídě, dá-li se tak nazvat prašná ulice s několika obchůdky, kupujeme vodu a potraviny. Výběr je hodně omezený, ale jsme rádi alespoň za něco. Kupuji si také krásný hedvábný šátek, který později využívám jako ochranu hlavy. Mám radost, že jeho cenu se mi podařilo usmlouvat na pětinu ceny původně požadované.
Později odpoledne, když už slunce tolik nepraží, nastává očekávaný výlet do pouště.
Já i můj kamarád máme každý přidělen svého velblouda.
Jelikož jsem lehčí, můj velbloud navíc nese i vaky s jídlem a vodu pro pobyt v poušti.
Chvíli mi trvá zvyknout si na nezvyklý houpavý pohyb, ale posléze si cestu pouští vychutnávám.
Velbloudi jsou uvázáni za sebou a prvního z nich vede náš průvodce, 16-ti letý Berber Mustafa.
Po třech hodinách jízdy se před námi zjevuje malá oáza tvořená několika stany obklopenými palmami.
Kromě nás a Mustafy široko daleko nikdo jiný není.
Jeden ze stanů je nám přidělen jako náš příbytek na dnešní noc.
Mustafa vaří večeři a my se zatím škrábeme na nejbližší dunu, abychom z ní shlídli západ slunce.
Po večeři za svitu svíčky nám pak Mustafa dlouho do noci hraje na bubínek a zpívá.
Ranní východ slunce jsme prospali a z oázy vyjíždíme později, než bychom měli. Slunce už nemilosrdně svítí. A nás čeká tříhodinová cesta rozpálenou pouští zpět do Merzougy.
Naše další cesta vede přes města Rissani, Arfoud a Er Rachidia do Fezu. K přepravě využíváme část cesty taxík a poté autobus.
Fez je největším středověkým městem v Evropě.
Město bylo založeno začátkem 9. století a i v současnosti si uchovává středověký ráz.
Fez procházíme pěšky a nasáváme jeho atmosféru.
V nespočetných úzkých uličkách mediny, která je chráněnou památkou UNESCO, se po chvíli ztrácíme a s vděčností přijímáme nabídku místního mladíka, že nás medinou provede.
Připadáme si, jakoby se zastavil čas.
Jediný možný dopravní prostředek v úzkých uličkách jsou oslíci a muly. Místní obchodníci je využívají k přepravě zboží do svých obchůdků. Nezřídka zvíře nese náklad několikanásobně těžší, než je ono samo.
Z Fezu pokračuje naše cesta na sever Maroka, do modrého města Chefchaouen. Pro cestu volíme dálkový autobus vyjíždějící z autobusového nádraží ve Fezu. Nádraží ve Fezu je obrovské, nepřehledné a venku u autobusů narvané lidmi k prasknutí. Zjistit, který autobus odjíždí naším směrem, vypadá jako nadlidský úkol. Neexistuje zde nic podobného jako cedule s odjezdy. Pouze velké autobusové společnosti mají své přepážky, ostatní autobusy prostě zastaví na volném místě a naháněč k nim přivádí cestující. Na autobusech levnějších společností není napsána cílová destinace a tarify není možné nikde dopředu zjistit.
Po dohodě s kamarádem zůstávám sama hlídat naše zavazadla a on se vydává vyhledat spoj do Chefchaouenu. Po malinké chvilce se ke mně sbíhají hned tři Maročané, chytají mě za ruce a každý z nich mě táhne jiným směrem. U toho něco křičí arabsky, nerozumím jim tedy ani slovo. Nechápu, co po mně chtějí, bráním se a mám strach o zavazadla, o které bychom dozajista přišli, kdyby se mužům podařilo odtáhnout mě někam stranou. Naštěstí mě zachraňuje příchozí marocká žena s dítětem. Muže křikem odhání a vyzývá mě, abych si sedla vedle ní na chodník, že mě bude ochraňovat. Alespoň tolik tedy pochopím z její arabské promluvy.
Kamarád se po chvíli vrací s naháněčem, který mu sdělil nejnižší cenu na přepravu do Chefchaouenu. Autobusů jede pravděpodobně více a cenu si určují sami naháněči, kteří pak mají z každého domluveného zákazníka provizi.
Autobus není nijak luxusní a jsme v něm jediní cizinci. Po výjezdu z brány autobusového nádraží řidič nabírá další marocké cestující. Netrvá dlouho a v autobuse se strhává hádka. Vždy jsem si myslela, že arabské ženy jsou klidné a tiché a na veřejnosti se neprojevují. Tady však na sebe ženy začínají křičet a nabádají k hádce i své muže. Hádka graduje, muži se také zapojují, až nakonec autobus zastavuje, cestující vytahují řidiče ven z autobusu a venku začíná bitka. Od slečny, mluvící trochu anglicky, se dozvídáme, že nepokoj vznikl proto, že řidič dal lidem nastoupivším až za bránami autobusového nádraží nižší cenu, než ostatním cestujícím. Mimoto se i dozvídáme, že cena, kterou jsme zaplatili za jízdu my, je ještě o mnoho vyšší, ale s tím už jako cizinci počítáme.
Jak se blížíme k Chefchaouenu, krajina se mění, začíná být více zelená a z mého pohledu méně exotická. V autobuse nefunguje klimatizace, řidič tedy za jízdy nechává otevřené krom oken i dveře. Chefchaouen je město proslavené bílo-modrou barvou domů, pěstováním marihuany v okolních horách pohoří Ríf a prodejem hašiše.
Návštěvu Chefchaouenu nám několik lidí rozmlouvalo, okolí je prý právě díky pašerákům nebezpečné. O to víc nás však město láká. Hned při příjezdu k městu máme s pašeráky první zkušenost. Ptáme se kolemjdoucího mladíka na možnost ubytování. Mladík se nabízí, že nás sveze na motorce k levnému hotelu, místo toho však končíme u řeky, kde nám nabízí hašiš.
Ubytování nakonec nacházíme v hezkém hotelíku v centru města.
Večer se vydáváme do místní restaurace na kuskus a ráno pak neodoláváme a vydáváme se na pěší výlet do okolních hor. Chceme plantáže s konopím vidět na vlastní oči! Stoupáme po kamenitých cestičkách nad město.
Občas potkáváme oslíka nebo pasoucí se kozu či ovci.
Je nádherný den a máme z výšky krásný výhled na modré město pod námi.
Dostatečně vysoko nad městem se nám skutečně daří najít políčka s krásně zelenou marihuanou!
Netrvá dlouho a odněkud se vynořuje indiánka s dcerou.
Posunky nás vybízí, ať jdeme za nimi. Protože jsme zvědaví, jdeme.
Přicházíme k domku pašeráků, kteří nám nabízejí na prodej hašiš. Jsou milí, nebezpečně nevypadají. Španělsky jim vysvětluji, že nemáme o koupi ani o ochutnávku zájem, že jsme zde jen na procházce. Kupodivu nám zboží nevnucují a místo toho si s námi chvíli s chutí povídají.
Po návštěvě Chefchaouenu vede naše další města k oceánu, do královského města Rabat.
O tom však až v dalším díle tohoto cestopisu.
