Maroko na vlastní pěst – Díl II.

Maroko bylo vždycky mým snem. Spolu s kamarádem jsem se ho tedy v květnu vydala na vlastní pěst prozkoumat. Máme už za sebou návštěvu měst Marakéš a Ouarzazate a nyní se nacházíme v soutěsce Dadés.

Sdomorodcem mluvícím španělsky přijíždíme na korbě bryčky tažené oslíkem do malé vesničky na severním konci soutěsky Dadés. Vesnička se nachází vhorách a sestává jen zněkolika polorozbořených domků zčervené hlíny.

Zhotelu, který nám náš průvodce sliboval, se vyklubala nádherná obrovská kasba (marocká pevnost).

Náš průvodce nám přináší knihu hostů, ve které jsme už druhými zapsanými hosty! První zde byli před pěti lety…

Kasba je patrová, mírně zchátralá a vybavená je typickým marockým stylem.

Obdivujeme staré koberce sornamenty, vyšívané polštářky a i tuniky, které se nám majitel domu marně snaží za velkou sumu peněz prodat.

Kpřespání je nám nabídnut jeden zprázdných pokojů, který je vybaven pouze kobercem.

Chvíli nabídku zvažujeme a poté žádáme pána domu o možnost přespání na střeše kasby. Samozřejmě očekáváme velkou slevu. Pán se chvíli zdráhá, ale nakonec ustupuje, když vidí, že pokud nedá kdispozici spaní na střeše za rozumný peníz, půjdeme o dům dál.

Protože máme ještě celý den před sebou, rozhodujeme se pro pěší výlet do hor. Náš hostitel nám nabízí své průvodcovské služby a je velmi zklamaný, že odmítáme. Hory jsou prý nebezpečné a snadno se můžeme ztratit. Vzhledem ktomu, že ale plánujeme výlet jen na několik hodin a orientační smysl máme také dobrý, vydáváme se přece jenna treksami. A nelitujeme!

Jako orientační bod vhorách nám slouží kruhová hliněnástavba tyčící se na kopci, ke které se pomalu přibližujeme.

Všude okolo nás je kamení a písek a na ochlazení ve 40 stupňovém vedru nám fouká chladný vítr. Když už se dostáváme dál od vesnice, spatřujeme vhorách první známky života. Zkamenů trčí trsy trávy a pochutnávají si na nich kozy a ovce. Pochvíli potkáváme i jejich pastevce, kouzelného dědečka Tuarega, se kterým se nám však ani přes naši největší snahu nedaří dorozumět.

Po návratu do vesnice se vydáváme posedět do místní restaurace, dá-li se tak nazvat terasa, na kterou nám paní domu přináší sladký čaj. Při popíjení čaje máme krásný výhled na hory a také na muže vydávající se na pravidelnou modlitbu do mešity.

Večer si ustýláme na střeše kasby a přichází za námi postupně všechny děti zvesnice. Už bych i spala, ale nemůžu. Děti vytrvalé sedí opodál a dívají se na nás, jak ležíme ve spacácích. Pokouším se snimi tedy alespoň dát do řeči a kupodivu jeden znich mluví trochu španělsky. Když chlapce ani po hodině rozprava neomrzela, musím už důrazněji požádat o soukromí.

Jen se nám podaří usnout, zvedá se silný vítr a ktomu se přidává průtrž mračen. Jelikož máme zaplacené spaní jen na střeše, dáváme do budovy jen batohy a statečně se snažíme toto počasí přestát zachumlaní ve spacácích. Ráno jsme celí promrzlí, nánosy mokrého písku máme po celém těle a kusy oblečení, které jsme ve tmě nestihli schovat, nacházíme rozfoukané větrem po celé střeše.

Poté si dávámeza cíl vrátit se soutěskou do města Boumalne Dades a pak pokračovat až na okraj Sahary.

Od vesničanů se dozvídáme, že vněkolik kilometrů vzdálené vesnici se dnes koná trh. To je pro nás dobrá zpráva, protože na trh se vydává několik vesničanů místním hromadným dopravním prostředkem, který vypadá jako kříženec minibusu a taxíku. Cestující sedí ve třech řadách sedadel, muži a ženy odděleně. Máme radost, že máme sedadlo hezky každý sám pro sebe. Naše radost však netrvá dlouho. Vkaždé další vesničce po cestě přistupují další cestující a nakonec nás sedí vmalém autě skoro třicet. Cestující si sedí na klínech a vzduch je nedýchatelný. Vystupujeme smístními u tržnice. Jedná se však o něco na způsob blešího trhu, tedy všechno zboží (včetně ovoce a zeleniny) vypadá staře a nevábně.

Nekupujeme tedy nic a po nějakém čase se nám podaří nasednout do dalšího buso-taxíka, kterým se přibližujeme k městu Boumalne Dades na pokraji soutěsky Dades. Poslední úsek cesty jdeme pěšky. Ne proto, že by taxík dále nejel, ale protože se ještě chceme naposledy projít vkulisách překrásné scenerie soutěsky.

Samotné město Boumalne Dades nás nijak neoslnilo, zakupujeme tedy jízdenky na autobus do Merzougy, odkud se chceme vypravit na výlet na Saharu.

Při čekání na autobus se nás chodí místní mladíci ptát, zda máme slivovici a marocké děti na nás mámí bonbony. Jednomu chlapci jsem bonbon dala a najednoubylo dětíkolem měsnad deset a přibývaly další. Než jsem se nadála, začaly mi šátratv batohu. Odehnat je se nakonec podařilo až náhodnému kolemjdoucímu. Na moje protesty bohužel děti nereagovaly.

Cesta do Merzougy, města na pokraji Sahary, je dlouhá, trvá téměř 4 hodiny.

Při cestování Marokem máme strategii, která se nám zatím ukazuje jako správná. Na dlouhé, několikahodinové cesty volíme luxusní autobusy, které mají většinou i pevně dané jízdní řády a ceny. Cesta snimi je pohodlná a rychlá, ale taky na marocké poměry drahá. Na kratší vzdálenosti se přepravujeme dopravními prostředky, které využívají samotní Maročané a taky využíváme často a úspěšně autostop.

Cestou do Merzougy se krajina stává čím dál více vyprahlou. Projíždíme kamenitou pouští, míjíme hliněné domky a kasby. Do města přijíždíme až v noci. Autobus nás vyhazuje do naprosté tmy a mizí vdáli. Nikde není ani známka po pouličním osvětlení či světel zoken domů. Přemýšlíme, zda nás řidič nevysadil někde úplně jinde, ale jelikož autobus už odjel, stejně nemáme jinou možnost, než zde zůstat.

Rozkoukat vnaprosté tmě se nám nedaří ani po chvíli, ale to už se před námi jako anděl spásy zjevuje plavovlasá žena ve stylu hippie mluvící anglicky. Tady kousíček, pořád rovně ve tmě, je prý možnost se ubytovat. Ona zde je už třetí týden, sama.

Necháváme se tedy vést tmou a opravdu přicházíme do útulného hotelíku. Vítá nás majitel, tmavý uhrančivý Berber, oděný ve fialovou tuniku a fialový turban. Nabídka služeb malého hotelíku předčí naše očekávání. Přespání máme opět zajištěné na terase hotelu (za polovinu běžné ceny pro ubytované vpokojích). Jako bonus dostáváme na terasu obrovské matrace a přikrývky. Objednáváme si večeři a za svitu hvězd si vychutnáváme výtečný zeleninový kuskus a tažín (zelenina smasem vařené ve speciální nádobě určené pro přípravu tohoto pokrmu).

Smajitelem hotelíku domlouváme na další den výlet na velbloudech do pouště. Cena je o hodně nižší, než jakou nám nabízely cestovní kanceláře vOuarzazate či vjiných městech na naší cestě.

Usínáme za svitu hvězd a těšíme se na ráno. O tom už ale vdalším pokračování tohoto cestopisu.

Magdalena S