Do Litvy na buddhistický kurz

Do Litvy na buddhistický kurz

Včervenci jsem se vypravila na buddhistický kurz do Litvy. Spolu skamarády jsme vpětici vyrazili více než 20 let starým autem do Polska a následně až do buddhistického centra Stupkalnis, ležícího vblízkosti litevského městečka Kražiai.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Do Litvy jsme přijeli den před začátkem kurzu. Časovou rezervu jsme využili kprohlídce trajektového přístavu města Klaipéda. Jedná se o jediný litevský námořní přístav vBaltském moři, trajekty je možné doplout až do Německa, Dánska či do Švédska. Klaipéda se rozkládá na březích řeky Dané, která zde ústí doKurské laguny. Samotné město Klaipédu, nejstarší město na území dnešní Litvy, jsme si už bohužel prohlédnout nestačili, protože náš řidič (a majitel auta vjednom) pospíchal, aby byl na buddhistickém kurzu jako první a mohl si postavit stan na nejlepším místě blízko meditačního stanu.

031

Do buddhistiského retreatového centra Stupkalnis (https://www.facebook.com/Stupkalnis/) jsme skutečně dorazili mezi prvními.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na rozlehlé louce obklopené lesy jsme si postavili stany vblízkosti malého jezera (a samozřejmě také vblízkosti meditačního stanu a výdejny jídla).

033

Stupkalnis je hlavní centrum Buddhismu Diamantové cesty vLitvě a celkově největší retreatové centrum vbaltských zemích. Na červencovém kurzu vedeném lamou Olem Nydhalem byla tedy očekávaná velká účast.

040

Už navečer se začínala louka plnit a brzo byla celá posetá malými stany. Celý den bylo krásné červencové počasí, proto mě navečer překvapila prudká bouřka, která se najednou bez varování přihnala. Po hodině najednou zase ustala a opět vysvitlo slunce. Takto se počasí při mém týdenním pobytu vLitvě střídalo súplnou samozřejmostí několikrát denně. Bylo vedro a najednou během pár minut zima a přívaly deště a pak z ničeho nic zase vedro. Využila jsem tedy kraťase atričko na ramínkách, ale i dlouhé kalhoty a podzimní bundu. Další překvapení přichystaly noci. Ač byl červenec, všechny noci vytrvale lilo a byla zima. A to až tak, že mi promokly věci vmém nepromokavém stanu!

049

Meditační kurz probíhal třikrát denně po několikahodinových blocích. Mezi meditačními bloky jsem měla čas nejen najídlo, ale i na procházky po okolí. Po prašné kamenité cestě spojující malé litevské vesničky, ale i po malých lesních cestičkách jsem podnikala dlouhé průzkumné výlety do okolí. První dojem zLitvy byl, že je to tady jako na Moravě před dvěma sty lety.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Všude okolo nás byla nedotčená příroda, lesy, louky, pasoucí se zvířata, lidé na vesnicích bydleli vdřevěných domcích. Při svých procházkách jsem potkávala mnoho dřevěných domků stojících na samotě. Někdy jsem měla pocit, že jejich obyvatelé vidí cizince poprvé.

036

Při jedné ze svých procházek jsem potkala vblízkosti dřevěného domku malou holčičku. Chvíli na mě hleděla, pak se najednou rozběhla domů a po chvíli vyšla před domek i scelou rodinou. Maminka, tatínek, babička, dědeček i malá holčička mi nadšeně začali mávat. Takových milých setkání sdomorodci jsem měla několik. Bylo mi ale líto, že jsem nebyla schopná se snikým z nich domluvit. Litevština je jazyk tak vzdáleným všem jazykům, které ovládám, že jsem znaší domluvy nepochopila většinou ani slovo. A bohužel výuka cizích jazyků není vmalých zapadlých litevských vesničkách asi vkurzu.

037

Meditační týden vnedotčené přírodě uběhl jako voda a nás čekala cesta zpět. Odvoz jsem měla autem spolu skamarády zajištěný jen do Varšavy a zVaršavy mě pak čekala celonoční jízda vlakem do Brna. Adrenalin začal už před půlnočním nástupem do vlaku. Díky zdržení na dámských záchodcích jsem vlak skoro nestihla. Na vlakovém nádraží jsem si ještě rychle na poslední chvíli utíkala odskočit a neměla jsem u sebe zloté. Paní „hajzlbába“ mi dlouho blokovala východ zezáchodků vlastím tělem a odmítala mě bez zaplacení nechat odejít.

Když se mi do vlaku konečně podařilo nastoupit, adrenalin pokračoval. Jak se totiž ukázalo, vlak byl místenkový, všechna místa byla obsazená a já místenku neměla. Jako jediná jsem tedy celou noc postávala na chodbě a společnost mi dělal polský spolucestující, který hojně konzumoval piva jedno hezky po druhém. Po pár hodinách už jsem si neměla kam stoupnout, protože pivo teklo vuličce proudem a pán byl stále upovídanější. Když už jsme se blížili kBrnu, konečně se cestující zkupéčka slitovali a nechali mě vmáčknout se mezi ně na sedadla a posledních pár minut jízdy jsem si tedy konečně po celonočním stání odpočinula.