Sardínie

Sardínie

Sardinie, druhý největší ostrov ve Středozemním moři a autonomní oblast na jihozápadě Itálie o rozloze cca 24 000km2 s 1,6 milióny obyvatel. Proč právě tady? Důvody se dají shrnout dvěma slovy – Ryanair a akce. Ne že by se jiné hledaly těžko, Itálii mám hodně rád a poslední čtyři zimy jsem ji opakovaně navštívil díky lyžování. Ale možná právě proto jsem pokukoval po jiných destinacích a tento ostrov rozhodně nepatřil mezi mé vysněné destinace. Každopádně někdy v listopadu minulého roku na mě na FB vybafl post o levných letenkách a po krátkém uvažování které obsahovalo myšlenky na únor, slunce a teplo, jsme dlouho neváhali a spolu s přítelkyní Sabčou a kamarádem Tomem nakoupili tři zpáteční letenky.

<

Odlet byl v sobotu z Bratislavy a v úterý ráno jsme frčeli z Alghera zpátky domů, takže jsme měli jenom cca dva a půl dne čistého času, které jsme chtěli využít co nejvíce. Proto jsme se rozhodli pro road trip – půjčit si na letišti auto hned po příletu, neděli strávit přesunem po pobřeží do města Orosei, pondělí naopak vnitrozemím zpět do Alghera a v úterý odlet zpět vstříc starostem všedních dní. Plán byl daný, pak už to jenom chtělo strávit pár chvil googlením zajímavých míst, která jsme po cestě nechtěli minout a čekání na den odletu.

V sobotu 20.2. jsme ráno vyrazili směr Bratislava. Po mírné panice na pasovce a úprku ke gatu jsme nasedáme do přeplněného letadla a vyrážíme na náš první letošní výlet. Hned po dosednutí letadla s radostí zjišťujeme, že předpověď počasí nelhala a nám tak bude celý krátký pobyt dělat společnost slunce a teplota neklesne pod 15°C, další příjemné zjištění následuje v autopůjčovně, kde místo námi rezervovaného Clia za stejné peníze dostáváme větší a pohodlnější VW Touran.

Západ slunce se pomalu ale jistě blíží, proto se jedeme ubytovat do Alghera a pak vyrážíme na útes Cappo Caccia vzdálený zhruba půl hodiny jízdy autem.

Na Cappo Caccia je dobré zajet ze tří důvodů – je tam maják, jeskyně Grotte di Nettuno a pěkné výhledy, alespoň tedy pro klasického Středoevropana který není, tak jako my, moc zvyklý na moře a útesy. Po příjezdu nás ale přivítají dvě zavřené brány – ta s přístupem k majáku s nápisem Zone militari, tak k jeskyni omotaná řetězem a zámkem. Takže trochu zklamání, naštěstí pár set metrů zpět je odbočka a u ní cedule Panoramatico, které nás zavede na parkoviště zaplněné auty. Za chvíli zjišťujeme proč – je tu totiž místo jako stvořené pro focení a natáčení západu slunce.

1

Po setmění vyrážíme zpět do Alghera na noční prohlídku centra a hlavně se konečně najíst. Tady začínáme poprvé tušit, že cestování mimo sezónu s sebou nese nejen výhody (málo turistů), ale i nevýhody (zavřené památky i hodně restaurací), což nám trochu komplikuje situaci, protože jsme pomalu ochotni sníst cokoliv a za jakoukoliv cenu. Nakonec zakotvíme v právě se otevírající a poloprázdné pizzerii s velice příjemnými cenami. Cestou zpět ještě následuje zmrzlina ve stánku na ulici, která, když je únor a v ČR kolem nuly, prostě potěší a ulehnutí do postele po náročném dni.

1

V neděli ráno nasedáme do auta a vydáváme se vstříc naší první zastávce, kterým je starobylý maják Torre Della Pelosa u města Stintino. Maják sám o sobě není pěšky přístupný – je to kvůli vodě a taky ptákům, kteří si prý hodně zodpovědně hlídají své teritorium. Ať je to jak chce, tady se mi potvrzuje jedna věc, na kterou jsem narazil při brouzdání po internetu – Středozemní moře je prý nejvíc modré právě na Sardinii.

1

Po Stintinu míříme do krásného středověkého městečka Castelsardo a ke kamenu ve tvaru slona Roccia dell´Elefante, který je jedním ze symbolů Sardinie. Tady jsme trošku za exoty – tři Češi promenádující se v tričku a slunečních brýlích mezi Italy v zimních bundách a čepicích prostě vzbuzují trochu pozornosti 🙂

1

Po svačině v autě vyrážíme směr město Paulau a nedaleká pevnost Monte Altura. Tady se definitivně utvrzujeme, že jsme opravdu mimo sezónu – hned u pláže vedle majáku jsou prázdninové rezidence, které mají zatlučená okna a dveře a jediní živí tvorově jsme tam my a pár koček. Na pevnost nacházející se nedaleko jsem se hodně těšil, bohužel nás opět přivítá řetěz a zámek na vstupní bráně. Pokud by ale někdo chtěl, na ochoz se s trochou šikovnosti dá dostat a kdyby měl trochu odvahy, tak i do areálu pevnosti 😉

Pomalu se blíží čtvrtá hodina a nás čeká ještě pár míst, která chceme navštívit a nafotit, proto se urychleně přesunujeme k dalšímu kamenu ve tvaru zvířete – tentokrát medvěda, Roccia dell´Orso. Po příjezdu už ani moc nevěnujeme pozornost zákazu vstupu a následujeme Italy, kteří přijeli před námi a mají na něj podobný názor. Stačí jít zhruba pět minut po schodech vytesaných do skály a přicházíme na vyhlídkovou plošinu s výhledem na záliv a kámen, který opravdu s trochou představivosti medvěda připomíná.

Protože už je vážně docela pozdě a začíná se pomalu ale jistě stmívat, vyrážíme na poslední dvě místa, která jsme si na dnešní den naplánovali – Tomba Di Giganti Di Coddu Vechciu a Nuraghe La Prisgiona – které jsou připomínky dodnes záhadné civilizace Nuraghů. Přivítá nás už klasický obrázek – nikde nikdo a pusto prázdno. Hrobku nenavštěvujeme a míříme k rovnou Nuraghu, který nás zajímá přeci jen o něco více. U něj přelézáme plot a v klidu si prošmejdíme celý areál.

Poté usedáme do auta a po dálnici míříme směr Orosei, kde dnešní den ukončíme a přespíme. Paní domácí sice opět anglicky nevládne, přesto se nakonec domluvíme a máme pro sebe k dispozici za stejné peníze jako v Algheru celé patro rodinného domku s krbem a koupelnou s obrovskou vanou. Nějakým záhadným způsobem si ještě necháme doporučit místní restauraci, kam obratem zamíříme za typickou sardinskou kuchyní. Večer pak zakončíme u krbu, se sklenkou sardského vína.

I když byla neděle poměrně náročná, následující den je ještě větší výzva – v plánu je totiž návštěva soutěsky Gola di Gorropu. A že to bude náročný výšlap, je nám jasné, čím víc stoupáme po silnici SS125, která nabízí úžasné výhledy do okolí s vápencovým pohořím. Přístup do soutěsky je možný několika způsoby a my si vybíráme asi ten nejnáročnější – ze sedla Genna Silana, odkud nás čeká zhruba pět kilometrů a přes šest set výškových metrů. To vše je navíc umocněno tím, že cestujeme nalehko jen s příručním zavazadlem, do kterého se nám v rámci úspory místa nevlezly kraťasy a tak si to s Tomášem dáváme v riflích, což jak později zjišťujeme, nebyl ten nejlepší nápad, co nás kdy napadl.

Cesta je zpočátku lemována stromy a nízkými křovinami a nezdá se, že by nás čekalo něco extra náročného. Výborné turistické značení, které známe z ČR, tu samozřejmě chybí ale cesta je vyšlapaná a nehrozí, že bychom se ztratili. Dokonce kolem nás po chvíli projede starší pán ve starém obouchaném Fiatu Panda a něco na nás mává a s úsměvem drmolí. Znovu ho potkáváme asi za půl hodiny, jel si tu do lesa vyvenčit psy, „povídáme si“ a fotíme se. Pak se začne cesta měnit, pomalu ale jistě začíná nabírat větší spád a podklad je čím dál tím víc ze štěrku a kamenů.

1

Asi po hodině a půl dorážíme do cíle a před námi se rozevírá soutěska Gola di Gorropu. Už podle prvních pohledů nám dochází, že zažijeme něco výjimečného. Stěny jsou vysoké několik set metrů a samotná soutěska je zde desítky metrů široká, to vše má na svědomí říčka Flumineddu, která se však v těchto místech ztrácí v podzemí. U vstupu by měl být člověk vybírající vstupné (5e/os) ale opět – je únor, takže nikde nikdo a nacházíme pouze ceduli s varováním, že vstup není nejen z důvodu pádu kamenů a bleskových povodní v zimě doporučen. Sice ušetříme, ale na druhou stranu to přináší i jednu negativní věc – podle informací, které jsme našli na internetu, se tady dal domluvit Jeep, který by nás vyvezl zpět nahoru do sedla (10e/os). Ne že bychom cestu nahoru nezvládli, ale přeci jenom jsme nebyli na podobné věci úplně vybaveni a hlavně nám šlo o úsporu času. Jak už jsem psal, sestup dolů zabere hodinu a půl, prohlídka soutěsky vychází podobně a cesta vzhůru je minimálně na dvě hodiny poměrně náročné túry…

Myšlenky na náročný návrat ale okamžitě přerušujeme a začínáme zjišťovat, s čím vlastně máme tu čest. Někde jsem si přečetl přirovnání, že se jedná o malý Grand Canyon…nevím, v Arizoně jsem (zatím) nebyl a horolezec taky nejsem, ale tohle bylo něco, co mě uchvátilo a pro mě osobně to byl nejlepší zážitek z celé Sardinie. Cestou do nitra soutěsky se střídají úseky, kde se musí vyloženě šplhat po kamenech a metodou pokus/omyl hledat cestu dál s úseky, kde je v podstatě jenom naplavený štěrk a člověk tak může v klidu obdivovat bizarní tvary nacházející se všude kolem něj a mohutnost skal, kterými prochází. Člověk má k síle přírody, kterou vnímá pohledem kolem sebe velký respekt a někdy až pomalu strach, zvlášť když narazí na místo, kde nejsou ty obrovské kameny deštěm a větrem dokonale vyběleny a vypadají, jako by tam popadaly pár minut před jeho příchodem. A tohle všechno zažíváme při vědomí, že to máme jenom sami pro sebe…paráda!

1

1

Pokračujeme zhruba tři čtvrtě hodiny až do míst, kde už to bez horolezeckého vybavení prostě dál nejde a proto se obracíme zpět k ústí kaňonu. Tady uděláme poslední pokus o přivolání si odvozu, chvíli se s Tomem vyhříváme na slunci a čekáme na Sabču, která dělá posledních pár snímků. A pak chtě nechtě vyrážíme směrem vzhůru a definitivně se utvrzujeme, že kraťasy do batohu pro jistotu přibalíme i na únorové výlety 🙂

Po více než dvou hodinách poměrně náročného stoupání dorážíme s úlevou k autu, chvíli odpočíváme a vyrážíme na naši poslední sardinskou zastávku – městečko Orgosolo. To se nachází v centrální Sardinii a je proslaveno ze dvou důvodů – až do devadesátých let minulého století výskytem banditů, kteří unášeli bohaté podnikatele a jejich děti. K jejich cti však slouží to, že tyto únosy končili po zaplacení výkupného šťastně. Druhým důvodem jsou tzv. murales – malby na stěnách domů původně odrážející složitou sociální situaci na ostrově, později reagující i na různé situace ve světě. První murales se objevily v šedesátých letech minulého století a v současnosti jich prý v Orgosolo je více než 250.

1

1

Galerie: http://www.sabinaphotos.com/sardinie/

Amatérské video (ke zhlédnutí pouze na PC): https://youtu.be/_YcD9B4SQuI