Cestování po Vietnamu

Jak tohle všechno začalo? Jednoduše, čekali jsme na levné letenky na západní pobřeží USA a místo toho se vyloupla akce do Vietnamu. A protože JV Asii jsme také měli seznamu míst, která chceme vidět a zažít, tak nebylo co řešit. V rámci příprav jsme nalezli blog Čecha ve Vietnamu (mimochodem obrovský dík za inspiraci a spoustu ušetřených problémů) a čekání na odlet.

Po přistání, vyřízení víz a nákupu místní simky se konečně dostáváme ven z letiště. Ne že bychom to nečekali, ale přesto člověka napoprvé překvapí to teplo a vlhko, které tu i těsně před půlnocí panuje. Nasedáme do busu a vyrážíme do baťůžkařské čtvrti Pham Ngu Lao, kde si předem přes booking zařizujeme ubytovánía hned poté vyrážíme do víru nočního Saigonu na jídlo a pivko.

Druhý den věnujeme skoro celý návštěvě tunelů Vietcongu Cu Chi. Tunely jsou dvoje – autentické, nebo nově zbudované pro vyžrané Amíky a Evropany. Nabídky na výlet se valí skoro všude po centru Saigonu, ceny začínají na cca 10 dolarech, ale mám tušení, že to bude zahrnovat ty výše popsané turistické. My chtěli zažít originál, proto nasedáme na autobus a vyrážíme. Cesta s jedním přestupem trvá cca 2 hodiny a stojí 13 korun za jeden směr. Po příjezdu platíme vstupné 90 000 dongů a vcházíme dovnitř. Na začátku jsou k vidění různé pomníky, ukázky zbraní atd. sranda začíná po vstupu do lesa/džungle, kde je první ukázka bambusových pastí a člověk si konečně může vlézt pod zem. Musí říct, že se svými 90ti kily a 185cm to bylo na hraně, takže někdo, hlavně prostorově výraznější, bude mít asi smůlu. Tunely jsou docela krátké (což vůbec nevadí, vedro, netopýři, celkem náročné na nohy) každopádně v podzemí lezeme do střílen, vidíme podzemní nemocnici, velitelské místnosti atd. celé je to zakončené opět pod zemí a volbou kratší a delší cesty zpátky ven. Samozřejmě vybíráme tu delší asi 40ti metrovou, což už není vůbec sranda, protože stehna touhle dobou už celkem dost bolí a hlavně se asi v půlce dostávám do místa, kde už se proste v podřepu dál nedostanu, takže musím volit, jestli polezu nohama napřed, nebo se proplazím po hlavě. Do toho průvodce pro velký úspěch tak na minutu zhasne, no sranda veliká 🙂 ven se vyhrnu totálně propocený a s rozbitými koleny, ale zážitek neskutečný. Poté následují další ukázky bambusových pastí na Amíky (lidská vynalézavost nezná mezí) a nakonec je možnost zastřílet si na střelnici. Náboj do Kalašnikova stojí asi 30 korun a když si jich člověk koupí minimálně pět, tak ho tam dovezou, což doporučuju, protož cesta ke střelnici je dlouhá.

Druhý den brzo ráno vyrážíme na letiště a letíme do Nha Trangu, kde chceme pronajmout motorky a vyrazit na první biketrip. Chvilku se motáme po centru a pak vyrážíme půjčit skútry. První prodejce nám je nabízí za 300 000 dongů na den, což s úsměvem odmítáme, hned u druhé půjčovny ale po chvilce handrkování usmlouváme cenu na 120 000/den. Chtějí po nás jako zálohu pas a plnou cenu v dolarech, ukazujeme jim prostředníček, necháváme tam pouze můj český řidičák a vyrážíme do provozu. Tady je třeba podotknout, že si (vždy!) motorku nejdřív projeďte a neberte ty, co vypadají krapet zašle, jsou zaprášené od dlouhého stání, zvlášť pokud vedle stojící jsou naleštěné. My to neudělali a to přineslo po cestě několik zajímavých situací, bez kterých bychom se sem tam i obešli 🙂

No nic vyrážíme, dva z nás na tom neseděli nikdy, jeden naposled před třemi lety, jeden poprvé 14 dní zpět. Do toho si hned ze startu dáváme cestu po hlavním tahu centrem města, prostě hození do vody a ukaž, jestli umíš plavat. Ano, doprava je na pohled jeden velký chaos, ale po chvilce si člověk zvyká a pochopí, že jinak by to asi ani fungovat nemohlo. Je třeba si uvědomit pár věcí – větší (auto, autobus, kamión…) má vždy přednost; na skútrech se jezdí (vesměs) vpravo; pokud předjíždím – troubím; radši buď pořád ve střehu a počítej se vším. Kolem poledne se vymotáme z města a frčíme si to směr Da Lat. Doprava začíná řídnout, cesta stoupat a klikatit se a my začínáme ochutnávat Vietnam takový, na jaký jsme čekali. Trošku zmokneme, začíná se nám kazit jeden skútr (prostě zdechne, musíme chvíli počkat, než zchladne a až potom můžeme opět vyrazit), dost se kocháme a fotíme/natáčíme a neuvědomíme si, že tma je tu už v šest večer – do Da Latu dorážíme po setmění, unavení a hodně promrzlí…při balení si totiž, i přes dobré rady, nebereme moc teplého oblečení. Jedeme přeci do Vietnamu, teplota kolem třiceti, na co, radši kraťasy a trička navíc. Ano, všude tomu tak bylo, jen ne tady, fakt. No nic, jsme ve městě, motorka zdechá definitivně, ubytko nemáme, tak co teď. Přiběhne jeden Vietnamec, zkouší nastartovat, pak si zavolá další dva a ti pak ještě čtvrtého, který na nás spustí – „Hello, my name is Tom, I´ve got room, I´ve got food and I will repair your bike inthe morning“. S radostí přijímáme, ubytko za stovku/os, na jídle nás trochu odrbe, ale co už. Reputaci si zlepší, že mě, Tomáše a nějakého svého kámoše co neumí ani slovo anglicky, pozve na panáka, který se později krapet zvrhne ve dvě nějaké jejich rýžové vodky a naši slivovici, kterou jim dáváme na revanš ochutnat my. Tady jen jedna připomínka, jejich styl pití je hroznej, nebo spíš se mi na něj nechce moc zvykat. Když už piju tvrdé, tak si dám panáka, pak se pokecá a za nějakou chvíli se nalije další. Tady je to smršť, člověk do sebe vyklopí jednoho, pomalu nestačí polknout a už se lije a pije další. S tou jejich vodkou to dejme tomu šlo, ale s tou slivkou na konci večera to bylo krapet zbytečný 🙂

No nic, ráno je trošku krušnější, ale nějak se pobalíme a s vietnamským Tomem pak odtlačíme motorku do servisu, prý si pro to máme za 10 minut přijet. Takže se za chvíli vracíme, motorka k mé radosti startuje na drba, stačilo prý jen vyměnit svíčku. Borec po mě chce 60 korun, prostě skvělý…ale jen do té doby, než Sabča zjišťuje, že si kromě toho ucucnul i půlku nádrže benzínu. Prostě člověk tu musí být furt ve střehu, třeba den předem na benzince zase zkoušeli, a v jednom případě úspěšně, vrátit míň než měli. Do konce pobytu toho ještě bylo x, nejedná se o horentní sumy, ale člověk to po chvíli prostě přestane bavit. Nutno podotknout že tohle se dělo v turisticky exponovaných místech, mimo civilizaci byli Vietnamci nejzlatější lidi na světě. Každopádně vyrážíme a na doporučení navštěvujeme kavárnu a pekárnu a jdeme se nasnídat k jezeru. Pak objíždíme místní památky a vyhlídky, to vše nám ale přeruší déšť. No déšť, začíná to nevinně, ale pak někdo spláchne a trvá to tři hodiny. Nakonec se konečně vyprší a my vyrážíme na průzkum centra – tady doporučím návštěvu Bycycle Café, hipsterské až na půdu, ale kafe a drinky výborné. Chvíli se tu poflakujeme a před setměním vyrážíme na něco, co nás zaujalo už včera, ale nebyla na to síla. Da Lat je obklopený tisíci skleníky a ty večer vytvářejí zvláštní atmosféru, některé pohledy fakt stály za to. Pak ještě navštěvujeme noční trh, tady je možné nakoupit levné oblečení, pokud by byla někomu zima, ochutnat místní street food a na památku nechat si napsat něco na zrnka rýže.

Další den ještě navštěvujeme místní cibetkovou farmu, necháme se provést, zkoušíme a nakupujeme kávu a vyrážíme na jih. Cestou se stavujeme na vodopádech Datanla, pěkné, ale touhle dobou už přeplněné turisty. Pak pokračujeme po snad nejhorší cestě za celou dobu – nevím už kolik, ale určitě na několika desítkách km vyfrézovali asfalt, jenže nový se tam tou dobou zatím nepoložil, takže jeden výmol za druhým a hlavně všudypřítomný prach, který rozvířil každý náklaďák. Naštěstí konečně odbočujeme a dáváme si poprvé šťávu z cukrové třtiny – Nuoc Mia. Pak si to frčíme přes vrchovinu do já nevím, polopouště? Prostě najednou velké vedro a velká změna oproti počasí kolem Da Latu. A zase si potvrzujeme, že by bylo dobré si vzít nejen teplé oblečení a ale i něco lehkého s dlouhými rukávy a nohavicemi, protože slunko se do nás začíná opírat slušně. Zastavujeme na kafe (vynikající vietnamské Ca phe sua da) v takové vesnici uprostřed ničeho, mimochodem dostáváme asi to nejlepší, co jsem ve Vietnamu zkusil, a zjišťujeme, že pro změnu mně nejde ve spínačce otočit klíčkem. Odtlačíme motorku kousek vedle do opravny, kde se jí ujmou dva kluci, půlku jí rozeberou, něco mi tam vyfrézujou a po hodině v pořádku vrací. Za to všechno si ještě stydlivě řeknou o třicet korun. S vděčností jim nechávám padesát a sprintujeme do Mui Ne. Tady už klasicky dorážíme po setmění, to ale přináší jednu pozitivní věc – dálnice na příjezdu je totiž úplně nová, s perfektním asfaltem a touto dobou i liduprázdná. Únavu necháváme za sebou a zkoušíme vydolovat z půjčených skútrů maximum, na třiceti kilometrech, které máme jen pro sebe. Večer jdeme na večeři a utvrzuju se v tom, že jakmile v restauraci sedí víc bílých než žlutých (což je tady pravidlo) a menu je v angličtině nebo ruštině, tak je třeba se jí vyhnout obloukem – cena dejme tomu ok, kvalita jídla děs.

Ráno se už všichni matláme 50kou opalovákem a vytahujeme mikiny, holky legíny, zkušenost z předchozího dne nás utvrzuje v tom, že s vietnamským slunkem nebude žádná sranda. Zastávku děláme na písečných dunách, kde se chceme svézt na kusu plastu – české detičky v zimě bobují na sněhu, ty místní zase jezdí na kusu plastu po písku. Zážitek to je, ale jednou stačilo, písek úplně všude, pot s opalovákem v očích a skoro popálené nohy z rozžhaveného písku nadšení poněkud mírní 🙂 Dále pokračujeme po poloprázdné dálnici, takže cesta rychle utíká, jen stín tu nehledejte a peče to tu vážně dost. Zastavujeme až ve městě Cá Ná a tady si objednávám asi to nejlepší jídlo, co jsem ve Vietnamu měl – základ, tzn., sedí tady pouze Vietnamci, obsluha neumí anglicky, menu pouze vietnamsky, byl splněn. Po chvíli listování v menu jsem prostě ukázal na jídlo, co měli kluci vedle a dostal (asi) vepřové, naložené v pikantním sosíku a k tomu placky se sezamem. Nevím, jak se to jmenovalo, ale chutnalo to skvěle. Po obědě a kávě jsme vyrazili dál, cesta byla opět skvělá – podle blogu Vietnamcoracle s jedná o divoký východ Vietnamu. Ve zkratce nová cesta u moře s parádním asfaltem a zatáčkami, sem tam kochající se lidi, jinak byla jen pro nás. Zastavujeme v jedné rybářské vesničce a vzbuzujeme pozdvižení, moc bílých tady asi často nezavítá, takže se kolem nás začínají srocovat místní, komunikujeme spolu rukama nohama, a když zase vyrážíme na cestu, tak rozdáváme úsměvy a neustále máváme na pozdrav. Po příjezdu do Phan Rangu si všímám, že Vietnamců je všude nějak víc než obvykle, hlavně po hospodách, na nábřežích kolem moře atd. U večeře si vygooglíme, že se dnes slaví den vítezství – alias výročí kapitulace Jihovietnamské republiky, což pro nás o něco později znamená asi dvě hodiny bloudění po městě a odmítnutí u každého ubytování, protože je prostě všude plno. Už je tma, ale protože nám nic jiného nezbývá, tak se rozhodujeme pokračovat dál do asi 40km vzdáleného městečka Vinh Hy, kde jak doufáme, nebude takový problém přespání sehnat. Před půlnocí dojedeme k prvnímu Nha Nghi (ubytování), které nevypadá od pohledu úplně vábně, ale případné rozhodování nám ulehčí to, že skútr od Sabči definitivně zdechne a nejde ani za boha nastartovat. Přivítá nás namol opilý majitel, který nás v naší situaci samozřejmě pořádně natáhne, ale s tím se počítalo. Spíme na zemi, uprostřed místnosti, které funguje asi jako sklad a kuchyně. Všude binec, na stěnách gekoni, ale po těch všech zážitcích se snad nakonec vyspím snad nejlépe z celého Vietnamu.

Druhý den je v plánu co nejdřív vypadnout, jenže skútr je proti. Tlačíme ho teda do první opravny, pak do druhé a pak do třetí, ale všude je zavřeno, asi po náročně včerejší oslavě. Pak už ho krapet bezradní dotlačíme k místnímu rezortu, kde je největší koncentrace lidí a tak nějak doufáme, že si nás jako vždy někdo všimne a pomůže, jenže nic se neděje. Všude po Vietnamu k vám za chvíli někdo přijde a snaží se pomoct, ale tady nic, jen na nás civěli a to bylo vše. Takže situace je taková, že máme nepojízdný skútr, který se snažíme už asi tři hodiny zprovoznit a jsme víc než 100km od Nha Trangu, kde máme dnes odpoledne všechny skútry vrátit. Nakonec za námi přichází ženská s nabídkou, že nám za pětikilo sežene náklaďák, ve kterém odvezeme skútr zpět do Phan Rangu a tam ho snad někdo opraví. Protože nám nic nezbývá, tak souhlasíme, paní odchází hledat někoho nenalitého, kdo to odřídí a já už jen tak pro srandu zkouším ten krám nakopnout a voila, ono to fungovalo. Rychle nasedáme, a protože tohle už nechceme podstupovat a navíc máme všichni plnou nádrž, tak vyrážíme na nonstop cestu směr Nha Trang. Je to škoda, protože cesta je fakt pěkná a měli jsme naplánovaných několik zastávek, ale ty nervy z rána už nechceme opakovat, třeba někdy příště.

V Nha Trangu se chvíli dohadujeme o ceně za půjčení, ale pak si už jen lebedíme na pláži a pijeme pivko. Večer si pak na jídlo dáváme skvělý hot pot, a protože náš vlak jede až ve tři ráno, tak si čas krátíme opět na pláži s vodkou v tlapce. Pak už jen odmítáme nabídku na koupi trávy a kokainu (Nha Trang je centrem ruského turismu) a vlakem se deset hodin přesouváme do Da Nangu, naštěstí si kupujeme místa v lůžkovém voze, takže se v pohodě vyspíme. Pak frčíme taxíkem do Hoi An, kde se trochu zcivilizujeme, necháme si vyprat atd. a druhý den půjčujeme další skútříky (tentokrát předem vyzkoušené, což se vyplatilo) a vyrážíme na druhý bike trip. Mimochodem Hoi An, krásné město, ale taky turistické peklíčko a dražší než všude jinde. Ne že by nám to extra vadilo, už jsme obrnění trpělivostí a třeba nákupy na večerním trhu bereme jako hru, kdo usmlouvá největší slevu. Spíš je škoda že se člověk nedozví od místních tip třeba na dobrou restauraci. Všichni mají všude známé a hlídají si kšeft, a to se nejedná jen o jídlo, ale dopravu na letiště, krejčovství, pokud si chcete nechat něco ušít atd. Podařilo se nám ale objevit dvě místa, které stojí za návštěvu – na jednom prodává starší pán grilovanou kukuřici, která jednak stojí 10 korun, ale pak vám ji taky na přání namočí do pikantního sosíku (nevím co v tom bylo, ale minimálně citrónová tráva a spousta chilli určitě) který je skvělý a pálí dost 🙂 A určitě je dobré nevynechat stánek Banh Mi Queen, asi nejlepší bageta co jsem ve Vietnamu zkusil.

Ráno vyrážím na druhý biketrip – viděli a jeli jsme přes hory, mořské pobřeží, města, rýžová políčka, polopoušť, co nám zbývalo byla džungle a na to došlo teď, když jsme se po pár kilometrech napojili na Ho Či Minovu stezku. Když jsme sem tam zastavili na focení tak zvuky, které z ní vycházely, byly…no zvláštní 🙂 Co je třeba mít na paměti, je řídké osídlení a doprava. Nám se naštěstí, až na jeden defekt, problémy vyhnuly, ale sem tam byla místa, kdy jsme třeba pár desítek kilometrů nikoho nepotkali a to jsme ve Vietnamu, kde je víceméně skoro všude nějaký člověk. Večer dojíždíme do města Prao, kde popíjíme a kecáme s párkem Australanů a Čilanem a ráno pokračujeme do Hue. Tady si dáváme od cestování pauzu na dva dny, přeci jen je tady toho hodně k vidění, ale taky si chceme odpočinout, takže jeden den trávíme v resortu Ana Mandara, kde platíme na Vietnam krvavé dvě stovky, ale jako odměnu máme celý resort, tzn. bazén a nádhernou pláž jen pro sebe. Další den nás čeká poslední delší přesun zpět do Hoi An. Za zmínku stojí dvě věci – držkopád Sabči a Hoi Van Pass. K tomu prvnímu – prostě malé Vietnamče nechalo projet mě, ale už ne Sabču a rozhodlo se jí skočit do cesty. Sabča to naštěstí strhla, takže holčičku jen pleskla zrcátkem a sama získala trochu toho silničního lišeje, ale…mohlo to být horší. Ujišťujeme se, že jsou obě v pořádku a pak ujíždíme pryč, protože okolo se začnou srocovat Vietnamci a nevypadají úplně nadšeně. A k tomu Top Gearem proslavenému průsmyku – jasně že je to tam skvělé, ale po cestě jsem už zažil i lepší silnice. Každopádně pokud budete kolem, tak asi povinnost si to tam projet.

Biketrip zakončujeme v Hoi An, kde si vyzvedáváme na míru ušité šaty a obleky a dva dny trávíme projížďkami po okolí a koupáním v moři. Poté následuje už jen přelet do Saigonu, kde navštěvujeme válečné muzeum a další památky, nakupujeme dárky a využíváme poslední možnost k ochutnávce výborných vietnamských jídel.

Co říci na závěr? Že Vietnam je úžasná a krásná země. A Vietnamci jsou, až na výjimky tak jako všude, skvělí lidé. Vím, že tohle nebyla naše poslední návštěva, tu příští budeme směřovat pro změnu na sever do Hanoje a okolí.

Pokud by měl někdo nějaké dotazy, tak mu je rád zodpovím: vavrisimo@gmail.com

Galerie: http://www.sabinaphotos.com/vietnam/

Udělal jsem amatérské video, ke zhlédnutí zde (pouze na PC): https://youtu.be/RNbQOqSWNd0