Cesta po Kolumbijském Karibiku – část 1

Cesta po Kolumbijském Karibiku – část 1

Tak jsem se nějakým záhádným způsobem ocitla v Kolumbii. Jsem tu již pět měsíců a stále se ještě mnohdy pozastavuji nad tím, jak je vlastně možné, že jsem tak daleko. V zemi, která sice umí být té naší hodně podobná, ale která většinu času vzbuzuje dojem, že se jeden probudil v surrealistickém filmu. Všichni expati, co tu žijeme, jsme se do téhle země zamilovali během prvních pár týdnů, a zároveň se každou chvíli stane něco, co jeden jenom rezignovaně okomentuje: “No jo, Kolumbie.“

 

<

 

Jelikož můžu cestovat jenom o prázdninách, tak jsem si s první cestou musela počkat na Velikonoce. S mnou spolubydlící jsme začali hledat letenky asi měsíc předem, což nám nenechalo příliš mnoho možností. I tak nás ale nakonec cesta nevyšla tak příšerně draho. Za cestu Bogota-Barranquilla a Riohacha-Bogota jsme zaplatily necelých 400 000 pesos (přibližně 3 300 CZK). Aneb po Kolumbii se nejlépe cestuje letecky – je to zpravidla levnější než autobus, a to dokonce i když člověk kupuje letenky měsíc před plánovanou cestou, a navíc cestování “po zemi“ zpravidla znamená alespoň dvaceti-hodinové výlety.

 

 

Barranquilla a “Santa Marta“

První cesta vedla z Bogoty do Baranquilly. Baranquilla je známá především pro únorový karneval, který se prý dá srovnat s Riem (aneb tohle ještě musím prozkoumat příští únor). Z letiště jediná doprava do centra je taxíkem. A vzhledem k tomu, že jsme nakonec cestovaly s kamarádem mé spolubydlící, který ač je sám Kolumbijec, má panickou hrůzu ze všeho kolumbijského, tak nám vlastně ani nezbylo nic jiného, než se jedním taxi nechat odvézt do města.

 

Z Barranquilly nás David okamžitě hnal dál a tak jsme po půlhodině poslušně nastoupily do autobusu a vyrazili jsme do Santa Marty – anebo tedy do města, které jsme považovaly za Santa Martu. David nám taktně zatajil, že nejsme přímo v Santa Martě (což by mělo být zajímavé, živé a poměrně turistické město), ale v Rodaderu (což je satelitní městečko kousek od Santa Marty, kam se penziovaní Kolumbijci jezdí rekreovat). Do teď nerozumím tomu, že jsme ho nepodezřívaly 🙂

 

Rodadero se ukázalo být velikým zklamáním a nejspíš právě proto, že jsme čekaly něco úplně jiného. Samo o sobě to je turismem pulsující shluk hotelů a vysokých budov s pronajímatelnámi byty. Na ulici každé dveře vedou krámku se suvenýry a vším možným, co by si turista mohl vymyslet, že potřebuje – kromě pohledů. Navštívila jsem každý z těchle krámků – polovina z nich nevěděla, co to je pohled, ta druhá mě posílala od čerta k ďáblu – a ani jeden z nich ty pohledy neměl.

 

 

 

 

 

Po prvním dni stráveném v Rodaderu David odjel. Patrně šťasten, že nás uchránil nástrah obou velkých měst, které jsme měly na programu 🙂 A my jsme začaly zjišťovat, jak se dostat do národního parku Tayrona.

 

 

Tayrona

Tayrona

 

 

Tayrona je jeden z nejznámějších kolumbijských národních parků. Jeden se tam dostane autobusem ze Santa Marty a měl by zaplatit za cestu okolo 7 000 pesos. Jakmile jeden vypadá jako turista, což já každopádně vypadám, a to ani nemusím předvést svůj přízvuk, tak po něm chtějí 25 000 pesos. Aneb pobřeží je naprosto příšerné v tom, jak se snaží natáhnout turisty (vzhledem k tomu, že ostatní části Kolumbie ještě stále nejsou moc turistické, tak se tam tohle skoro neděje.).

 

 

 

 

Do parku je potřeba přijet brzy ráno. Na každý den existuje určitý limit lidí, kteří jsou vpuštěni dovnitř a ten se v době sezóny může naplnit už okolo 8 ráno. My jsme strašily před vchodem, ještě než otevřeli, popíjely jsme ranní kávu a dopíjely aguardiente (místní oblíbený alkohol trochu podobný ouzu), který nám zbyl z předchozí noci. Za vstup Kolumbijci platí 16 000 pesos a cizinci 42 000 pesos a tentokrát na to existuje ceník a ve všech národních parcích existuje podobný systém.

 

 

 

 

Tayronna je nádherná. Určitě stojí za vidění a asi je potřeba se tam podívat, když už člověk navštěvuje tuhle část Karibiku. Hory se tu přímo dotýkají moře, prales přímo přechází v pláže s nejbělejším pískem. A každé místo, které člověk vidí je dechberoucí.

 

 

 

 

Zároveň si ale nejsem jistá, jestli se tam chci vrátit. Celým parkem vedou asi tři různé cesty a v období sezóny jimi jeden prochází v jakési rychleji se pohybující frontě. Na příhodných místech jsou usazeni indiáni, kteří obývali tato místa, než se z nich stala turistické atrakce. Dnes prodávají kokosy a pomerančový džus. 

 

 

Přímo v rámci parku existuje několik možností, kde se ubytovat a strávit noc, ale žádný z turismem unavených správců vás nepřivítá úsměvem (anebo je to možná trochu jiné, když mají naději, že jejich návštěva má alespoň trochu peněz, což nebyl úplně náš případ).

 

V parku jsme strávily jednu noc a prošli jsme všechny pláže, kde se dá plavat. (Většina pláží je uzavřená kvůli silným mořským proudům a každý rok zde zemře několik odvážlivců, kteří se o tom chtějí přesvědčit na vlastní kůži.) Původní plán byl zůstat o jednu noc více a strávit druhou noc v hamace přímo nad mořem, ale jikož tato luxusní varianta se obsadila, než jsme zvládli vystát frontu, a druhou možností bylo přespat pod přístřeškem, který připomínal jakousi ubytovnu sestavenou z hamak, tak jsem spolubydlící přesvědčila, že je čas park opustit a pustit se dalších dobrodružství o krok dále.

 

 

 

 

Los Naranjos 

Park jsme opouštěly poměrně pozdě a úplně jsme nedomyslely, že se v Kolumbii stmívá již v šest hodin. Vyrazily jsme sice ještě za světla, ale po pár krocích se setmělo. Cílem bylo dostat do hostelu, který měl být jenom tři kilometry daleko od Tayrony, a jelikož žádná doprava nebyla zrovna po ruce, tak jsme vyrazily pěšky. Přiznám se, že když proti nám šla skupina mladíků, tak jsem trochu přemýšlela. A samozřejmě se nám vůbec nic nestalo. Všichni byli neuvěřitelně milí a jedna rodina s náma dokonce šla až k hostelu, kde jsme chtěly přespat.

 

 

V hostelu nás přijali s otevřenou náručí a jejich přístup byl velmi osvěžující ve srovnáním s tím, co bylo v Tayroně. Místo samotné mělo jakési pohodové kouzlo. Věřím, že dalo by se tam zůstat týdny a týdny. Hned kousek za posledním stanem se otevíralo moře a pár kroků přes blízký kopec se nabízela krásná pláž, kde se moře téměř setkává s řekou. Místo naprosto osvobozené od šumu a ruchu přilehlého parku, a které ale neztrácí nic jeho krás. Já osobně bych se kdykoli vrátila sem a s upřímným srdcem tohle místo doporučuji. (http://www.booking.com/hotel/co/finca-los-angeles.es.html)

 

 

 

 

Palomino

Náš program nás bohužel poháněl dál a další den jsme se již musely vypravit do dalšího městečka. A Palomino bylo plné překvapení. Při příjezdu absolutně splňuje všechny stereotypy jihoamerických usedlostí. Dlouhá ulice, lemovaná stánko-krámky nabízející vše možné k jídlu – gril vedle grilu – otevřené garáže, které slouží jako hospody, ze kterých se line hudba až se uši zaléhají (a to i ty uši, které jsou 10 kilometrů od zdroje zvuku). U každého plastového stolku sedí místní a popíjejí pivo. A podle lahví vyskládaných před nimi na stole, jeden hádá, že tam sedí od brzkého rána. A skrz tuhle scenérii se prohání náklaďáky s dlouhými “nosy“, motorky a všelijaké další prostředky. Jako kdyby vás vhodili do nějakého filmu.

 

S trochou štěstí jsem našla wifi, aneb je to náročné, ale dá se to, a vyrazily jsme směrem na pláž. A v tuhle chvíli se ukázalo, že se jedná o výrazně větší usedliště než jsem čekala. První dva bloky se skládají z obytných domků a dál už je pouze jeden hotel vedle druhého, které vás dovedou až k pláži. Pláž je dlouhatánská, pokrytá bílým pískem, který je nicméně pod vrstvou ručníků sotva vidět. Palomino je oblíbenou destinací kolumbijských turistů, i když pomalu sem začínají proudit i cizinci.

 

Ve snaze získat něco za únosnou cenu jsme začaly chodit od jednoho hotelo-hostalu ke druhému a za nic jsme se nedokázaly dostat na méně než 35 000 pesos. Ubytování se obyčejně dá sehnat za 20 000 pesos a my jsme byly odhodlané. V desátém hotelu se na nás usmálo štěstí. Slečna sedící u baru vyslechla naší konverzaci ohledně ubytování, a když už jsme se chtěly otočit a jít dál, tak se nás s velmi lámanou angličtinou zeptala, jestli nechceme pivo – a to částečná proto, že jsme cizinky, a částečně proto, že už sama nějaké pivo měla. Začali jsme se bavit s ní, jejím manželem a jeho bratrem. A samozřejmě nezůstalo pouze u tohohle jednoho piva. Ve chvíli, kdy jsme piva už přestaly počítat, tak nás pozvali k nim do chaty, kterou si pronajali na své prázdniny, kde jsme mohly přespat venku v hamace.

 

A jelikož všichni tři byli z těch nejmilejších lidí, které si dokážete představit, tak jsme takové pozvání nemohly odmítnout. Koupili jsme další piva na cestu, protože neexistuje větší nebezpečí, než to, že by jeden mohl vystřízlivět, a nasedli jsme do auta. Vyrazili jsme směrem, odkud jsme ráno přijely, a když jsme se dostali skoro až zpět k Los Naranjos, tak jsme odbočili na vedlejší tmavou prašnou cestu. Aneb vždycky je zajímavé ocitnout se v cizí zemi, s lidmi, které jeden zná jenom pár hodin, na vedlejší neosvětlené cestě kdesi uprostřed neznáma.

 

 

A tohle kdesi se ukázalo být naprosto přepychový domek, před kterým se rozprotíral “sad“ palem. Mezi palmami nás pohostili naprosto luxusní večeří a vyrazili jsme na pláž, kde jsme u táboráku pokračovali v popíjení piva. Před námi šuměl Karibik, na náma hvězdy a téměř úplněk, na celé pláži jenom my a oheň. Těžko doufat ve větší romantiku. Ráno jsme ještě dostaly snídani, vyměnili jsme si kontakty a po cestě autobusem jsem stále ještě nemohla uvěřit, že se něco tak strašně milého opravdu mohlo stát.

 

 

Riohacha

Po asi dvouhodinové jízdě jsme dorazily do Riohachy. Riohacha je hlavním městem provincie La Guajira. A navzdory tomu, že tato provincie je bohatá na nerostné minerály, je to jednen z nejchudších regionů celé země. Většína této oblasti je pokrytá pouští a obývaná indiány z kmene Wayuu. A tady teprve začne srdce usedat nad tím, v jakých podmínkách někteří žijí, a jak mezi tím prospívá turismus, který sice přináší nějaké prostředky, na kterých se ale ti nejchudší nepodílejí.

 

 

Jeden z prvních pohledů, když se v La Guajiře vzdálíte z hlavního města

 

 

V našem plánu bylo navštívit Cabo de la Vela a Punto Gallinas – nejseverovýchodnější body Kolumbie. Vzhledem k tomu, že obě místa se nacházejí dost daleko od Riohachy uprostřed pouště, tak jsme se nakonec rozhodli nechat si cestu zařídit cestovkou. Vyšlo nás to každého na 700 000 pesos (asi 5 800 CZK) a v ceně byla cesta, ubytování a strava na tři dny. Nicméně teď už víme, že se dá domluvit s místními, a zařídit celou cestu levněji.

 

 

V pátek ráno jsme se seznámili s naším průvodcem, nadšeně jsme nasedli do džípu – my dvě, můj kamarád a ještě mladý pár z Holandska. Celkem nás tedy bylo šest, a v tu chvíli ještě plní entusiasmu jsme vyrazili. Projeli jsme tři ulice. Dostali jsme se na větší silnici vedoucí z města ven. A píchli jsme pneumatiku. Během hodiny bylo vše opraveno, místo původní pneumatiky byla použita náhradní. S pořízením jiné náhradní pneumatiky jsme se nestresovali a vyrazili jsme dál.

 

 

Poušť

Pro mě osobně byl rozhodně první zážitek s pouští zajímavý. Není úplně moc co vyprávět, protože to vážně je jenom nekončící planina plná písku. Ale prohánět se džípem touhle zvláštní nicotou a po jakýchsi sotva viditelných stezkách, mne nechávalo v úžasu. Tedy až do chvíle, kdy jsme uprostřed téhle nicoty pochopili, že náš průvodce má potíže s autem. A že je asi nezvládne opravit.

 

 

Problémem tentokrát nebyla pneumatika ale motor. Místní z kmene Wayuu se snaží živit prodejem “benzínu“ nebo tedy jakési zvláštní směsi, která dokáže uvést zařízení do pohybu, ale která při dlouhodobém používání zanese motor všelijakými nečistotami. Samozřejmě je to výrazně levnější než kupovat palivo u benzínky. Ale po nějaké době se zdá, že se motor vzbouří, čemuž se jeden úplně nediví. A ve snaze dostat nás co nejdál, náš průvodce šlapal na plyn tak usilovně, že jsem předpokládala, že buď přehltí auto anebo mu upadne noha. Párkrát jsme zastavili, a vždy jsme v zoufalství pokračovali kousek dál. Nakonec jsme šnečím tempem dorazili do Uribie – posledního řádně obydleného města před cestou po opravdových pustinách.

 

 

Během oběda, se našemu průvodci podařilo sehnat jiné auto, ve kterém sice jeden z nás vždy musel sedět v kufru, ale čert to vem. Měli jsme nové vozidlo, tím pádem i nového průvodce (protože jsme rázně odmítli možnost, že by v kufru seděli dva a že bychom tedy vzali svého původního průvodce také s sebou). 

 

 

Cesta a Cabo de la Vela

Cesta samotná byla poměrně zajímavá. Když jsme opouštěli poslední krámek, bylo nám důrazně doporučeno koupit sladkosti pro děti. V tu chvíli jsme netušili, proč bychom to měli dělat, a tak na nás náš průvodce rezignoval a koupil je sám. Po poušti jsou proježděné “cesty“ a děti Wayuu tráví své dny tak, že natáhnou provázek přes tuhle cestu a nenechají projet žádné auto, které jim “nezaplatí“ v sladkostech. Je to zvláštní, smutné a jeden se nachází někde mezi porozuměním a bezmocí.

 

 

Po mnoha dětských check-pointech jsme přijeli k cíli naší dnešní cesty – přijeli jsme k hoře, ze které byl úchvatný výhled na moře a poušť. Poté ješli jsme na pláž a vylezli na další kopec, ze kterého jsme viděli západ slunce. Pověsti nelhaly a opravdu bych doporučila místo navštívit – má to tu svou zvláštní atmosféru, kterou tentokrát ani poměrně vysoké číslo turistů nepřekřičelo.

 

 

Vestnice Cabo de la Vela je jakási usedlost uprostřed pouště. Jedná se vlastně pouze o jednu poměrně dlouhou silnici lemovanou hostely, bary, stánky s pouličním jídlem a krámky se suvenýry. A každopádně bych doporučila ubytovat se přímo uprostřed dění. Tohle místo žije svým vlastním životem – který je někde mezi ruchem a šumem pohybujících se návštěvníků a pocitem, že se zde vlastně nic neděje. Zvláštně jihoamerická a v tomhle případě asi i pouštní uvolněná atmosféra plná veselého života. My jsme zde vypili pár piv, které překvapivě není o tolik dražší než v běžné civilizaci, a smutně jsme se vraceli do našeho ubytování, které bylo daleko za hranici dochozí vzdálenosti.

 

 

Punto Gallinas

Druhý den jsme se přesunuli na místo zvané Punto Gallinas, které je to oním vážně nejseverozápádnějším bodem v Kolumbii. Na místě jako takovém se nachází vlastně jenom jeden hostel s přilehlou restaurací, ale krajina, kterou člověk projíždí a kterou poznává po cestě tam je dechberoucí. Mnohokrát jsme se zastavili na místech s výhledem na poušť rozprostírající se pod námi, u opuštěného majáku, na pláži, … musím přiznat, že celý výlet na mě zanechal hluboký dojem.

 

 

Následující den jsme se již vrátili zpět do Riohachy, bez jakýchkoli potíží a nečekaných událostí. Přespali jsme jednu noc v Riohache, která je typicky latinoamericky neuspořádaná, a která nenabízí vůbec nic zvláštního, a která má přesto zvláštní kouzlo. A z nějakého důvodu je to jedno z míst, kam bych se znovu ráda vrátila. Nakoupili jsme suvenýry a už nás čekal zpáteční let do Bogoty. Zpět do zimy. Zpět do civilizace a do práce. Doufající, že příští prázdniny přijdou brzy a že se zase budu moct vrátit a prozkoumat další část Kolumbijského Karibiku.