Camino del Norte aneb severní cesta do Santiaga de Compostela – část 4. – Kantábrie (Comillas – Unquera)

Je červenec a s mými dvěma přáteli jsme už téměř týden na severní cestě do Santiaga de Compostela. Čas vyčleněný na camino se nám už pomalu chýlí ke konci a počasí začíná být deštivé. Dáváme si tedy za cíl alespoň projít celou Kantábrií.

8.července: Ráno se celí promočení probouzíme na trávníku vměstském parku vhistorickém městě Comillas. Navzdory vytrvalému dešti jsme spali docela dlouho, po cestě kolem parku se už začínají trousit první poutníci jdoucí zhezky teplého a suchého albergue. My ale noci v dešti nelitujeme, máme super zážitek. Prvním úkolem dnešního dne je zjistit, co komu zbylo suchého na oblečení a převléknout se.

Pak už vyrážíme na cestu. Dnes poprvé potkáváme malé skupinky poutníků jdoucí také do Santiaga de Compostela. Předchozí dny jsme jiné poutníky potkávali jen ojediněle.

Pokračujeme přes vesnice La Rabia, Ceceňo, Los Llaos a La Revilla až do přímořského historického města San Vicente de la Barquera. Obdivujeme zdejší kostel, vystoupáme snašimi těžkými batohy až khradu, líbí se nám také zbytky opevnění.

Trasa camina se pak opět stáčí do vnitrozemí a my pokračujeme kměstu Unquera. My jsme ale ještě celí promrzlí po deštivé noci strávené venku a chceme si ještě trochu užít slunce. Neplánovaně tedy těsně před Unquera ztrasy camina scházíme a děláme si téměř dvouhodinovou procházku směr pláž. Nečekali jsme, že půjdeme tak dlouho, ale nechceme se už vracet. Jdeme lesem a občas nás předjíždí auto nebo motorka. Ale opravdu je občas. Cesta se stává docela malou cestičkou a my doufáme, že na jejím konci opravdu slibovaná pláž bude (alespoň ukazatel při cestě tvrdil, že kýženým směrem se pláž nachází).

Nakonec přicházíme kvesnici Pechón a před námi se otevírá nádherný pohled na skalní útvary tyčící se zoceánu. Vtu chvíli si říkáme, že jsme na nejkrásnější pláži na světě. Zvýšky ze silnice zhlížíme na tři kluky cákající se ve vodě. Krom nich a nás vtomto ráji nikdo není. Dojem ale trošku kazí blížící se černé mraky. Než se stačíme nadát spouští se prudký liják. Jelikož poblíž není jiného úkrytu, schováváme se pod listy palmy. Tento úkryt nám ale neposloužil na dlouho. Vodu už máme všude. Když vKantábrii prší, tak opravdu lije.

Nezbývá nám, než se rozběhnout zpět kvesnici. Když dobíháme kpřístřešku místního kostelíku, máme mokré nejen věci, co máme na sobě, ale i komplet všechno vbatozích.

Protože už se začíná stmívat, snažím se uklízečce a hlídačce kostelíka vjednom vysvětlit, že bychom vkostelíku rádi přespali. Liják totiž neustává a vesnička je tak malá, že není kam jinam jít. Přespání vkostelíku nám je rezolutně zatrhnuto, kostelík je zamknut na dva západy, ale zato prý můžeme přespat na úzkých lavičkách vpřístřešku u kostelíka. Jsme vděční i za to, i když netušíme, jak se zahřejeme, když máme vše, včetně spacáků, mokré.

Ale zázraky se dějí! Asi po hodině přijíždí auto, vystupují zněj chlapec sdívkou asi vnašem věku a vynášejí zauta pod přístřešek věci na piknik. Napřed stolík, pak židličky, pak talíře, příbory a nakonec hromadu jídla. Asi vypadáme hladově, protože nám nabízejí. Netrvá dlouho a sAlvarem a jeho přítelkyní se spřátelíme. Půjčují nám suché oblečení a přikrývky, ve kterých přečkáme noc na lavičkách u kostelíka. Oni sami přespávají vautě.

9.července: Po noci na lavičkách u kostelíka se ráno převlékáme zpět do našeho vlastního, ještě pořád mokrého oblečení, loučíme se snašimi novými přáteli, vyměňujeme si snimi adresy a vyrážíme zpět na trasu camina, do města Unquera. Po cestě znovu mokneme a déšť neustává, ani když se vbaru v Unqueře snažíme zahřát horkým čajem. Jelikož už nám dle plánu zbývá na pouť poslední den, rozhodujeme se vzhledem kpočasí a tomu, že nemáme už vůbec žádné suché oblečení, pouť ukončit vUnqueře. Náš cíl je splněn, prošli jsme skutečně celou Kantábrii pěšky! Za 6 dnů jsme s12 kg těžkými batohy ušli přibližně 170 km. Do Santiaga de Compostela to máme ještě daleko, ale věříme, že bude brzy zase příležitost camino dokončit!

Problém je ovšem se změsta vtakovém počasí dostat. Autobusy žádné nejedou a déšť spíše zesiluje, než aby ustal. Nakonec se rozhodujeme vdešti zkusit stopnout některé zprojíždějících aut. Zastavuje hned druhé auto a řidič nás veze do San Vicente de la Barquera, odkud jsme včera vyšli. Bylo to včera, ale nám to připadá jako týden. Ze San Vincente se vracíme autobusem do Santanderu. Je to zvláštní pocit, projíždět takto pozpátku místa, kudy jsme před pár dny stakovou námahou a odhodláním procházeli pěšky.

Jelikož jsme stále ještě mokří, vSantanderu podruhé za naši cestu vyhledáváme albergue. Tentokrát není ubytování ve stanech, ale asi 15 poutníků spí všichni vjedné místnosti na patrových postelích. Konečně se zas po dlouhé době umýváme jinde, než ve sprchách na pláži. Rádi bychom prohodili i pár slov sjinými poutníky, většina jich je ale odhodlaná vstávat ráno ještě před svítáním a nemají moc chuť se snámi bavit a okrádat se tak o spánek. Škoda, zdá se, že jsme narazili na skupinu, která bere pouť spíše jako sportovní výkon. Ale každý má jinou motivaci. Já hledala vpouti ze začátku duchovní rozměr. Protože jsme ale šli tři, byla nakonec naše cesta spíše o kráse přírody, o zážitcích a hlavně o sebepřekonání se. Byly úseky cesty (a to hodně dlouhé), kdy mě už tak bolela záda zbatohu a namožená šlacha na lýtku, že jsem veškerou svou pozornost soustředila jen na dvě věci. Udělat krok, další a pak další a mezitím se občas napít vody.

10.července: Ze Santanderu odjíždíme autobusem do Madridu, odkud pak pokračujeme saerolinkami Airberlin do Vídně a pak autobusem domů.

Bueno camino!

Magdalena S