Camino del Norte aneb severní cesta do Santiaga de Compostela – část 2. – Kantábrie (Castro Urdiales – Somo)

Poutní cesta doSantiaga de Compostely láká v poslední době stále více poutníků. Většina z nich prochází tradiční Camino France, já se však rozhodla projít severní cestu Camino del Norte, která vede krásnou přírodou Kantábrie.

3.července: Odjíždím se svými dvěma přáteli autobusem Student Agency na letiště do Vídně, odkud pokračujeme saerolinkami Airberlin (www.airberlin.com) do Madridu. Do Madridu přilétáme kvečeru. Kupujeme lístky na autobus do Bilbaa a pak se vnočním spoji, který nás veze vstříc caminu, pokoušíme vyspat.

4. července:Do Bilbaa přijíždíme nad ránem. Po asi dvou hodinách čekání na autobusovém nádraží pokračujeme autobusem do Castro Urdiales, odkud plánujeme začít naši cestu. Na camino máme vyčleněný týden, pokusíme se tedy ujít, kam to až půjde. A pokračování směr Santiago příště.

Castro Urdiales jako start naší cesty jsme zvolili ztoho důvodu, že jsme se chtěli vyhnout městu Bilbao a začít camino vpřírodě. Jsme vybaveni průkazy poutníka a vCastro Urdiales hledáme místo, kde by nám dali první razítko. Ve zřícenině kostela ruinas de la iglesia de San Pedro se to nepovedlo, nakonec dostáváme první razítko od obsluhy vmístním baru u pláže.

Jako správní poutníci plánujeme zakoupit mušli (znak camina) a připevnit si ji na batoh. Jelikož ale (naštěstí) tato část camina ještě není poseta stánky spotřebami a suvenýry pro poutníky, mušle se nám zakoupit nepodařilo. Vyrážíme tedy bez nich.

Únava znoci strávené vautobuse jde znát, přesto ale statečně první den urazíme asi 45 km. Od zříceniny kostela San Pedro se pak trasa stáčí koceánu. Iveta (kamarádka, která mě doprovází na caminu) se koupe hned na první pláži u Castro Urdiales. Mně však připadá oceán studený. Přesto se však také svlíkám do plavek a před zraky hrstky turistů vykonávám ranní hygienu ve sprše na pláži.

Město končí a žluté šipky nás vedou nádhernou krajinou podél pobřeží, po útesech. Blížíme se kvesničce Allendelagua a procházíme první úsek po docela frekventované silnici. Silnice naštěstí brzo končí a vcházíme do vesnice. Razítko do průkazu poutníka dostáváme opět vbaru. Místní nám ochotně dávají rady na cestu.

Třetí vesnicí na naší cestě je Cerdigo. Opět se vracíme na útesy a pokračujeme kvesnici Islares. Příroda je úchvatná. Zjedné strany shlížíme na oceán, zdruhé strany se nám naskýtá pohled na nekonečné louky, na kterých se pasou koně, krávy, ovce a kozy. Občas také potkáme malého oslíka. Někteří oslíci jsou vKantábrii využíváni kpráci, jiní jsou prý chováni na maso.

Kolem poledne začíná být horko, ale statečně pokračujeme dál. U Islares se caminu stáčí do vnitrozemí. Procházíme krajinou luk a lesů. Hlad zaháníme ovocem, které roste na stromech podél cesty. Na výběr máme jablka, hrušky, pomeranče, fíky a občas také nektarinky.

Trasa začíná být náročnější. Stoupáme lesní cestou do prudkého kopce. Odměnou za statečný výstup mi je vesnička pojmenovaná po mně – La Magdalena! Značení trasyvLa Magdaleně je špatné a chvíli se motáme po vesnici, než se nám podaří najít správnou odbočku.

Začíná se však stmívat, je tedy čas najít místo kulehnutí. Po chvíli hledání se nakonec rozhodujeme pro louku za vesnicí. Mezi balíky senáže roztahujeme karimatky a spacáky a těšíme se na naši první noc na caminu.

5. července: Ráno nás probouzí první paprsky a také hlasy několika vesničanů venčících své psí miláčky. Počasí je už hned po ránu nádherné. Vypadá to, že dnes bude parný den. Ranní hygienu odbýváme zatím jen pomocí balené vody, které ssebou po celou dobu camina každý neseme 2 litry (mít dostatečnou zásobu vody, je zde na caminu nutnost). Těšíme se však, až se budeme opět moci smočit voceánu. Podle mapy bychom se kněmu měli opět vracet.

Oceán nás vítá už značně unavené u města Laredo. Rozhodujeme se, že vodpoledním horku si uděláme krátkou přestávku a uleháme na písečnou pláž. Pláž u Lareda je krásná a dlouhá. Na jejím konci nasedáme na trajekt, který nás odváží přes kanál do města Santoňa. Počasí se však začíná kazit a začíná vydatně pršet. Jelikož už do večera nezbývá mnoho času, rozhodujeme se strávit naši druhou noc na cestě valbergue, které se před námi jako záchrana vnejprudším lijáku objevuje.

Ubytováni jsme vposledním volném stanu a uleháme každý na velkou matraci položenou na zem.

6. července: Ráno je stále zataženo, statečně však pokračujeme dál. I za Santoňou nás čeká průchod přes krásnou dlouhou písečnou pláž. Na jejím konci nás čeká vysoká hora, kterou je nutno přejít. Znovu začalo pršet právě vokamžiku, kdy jsme se blížili kvrcholu. Pasák koz, kterého potkáváme, nad námi kroutí hlavou a posílá nás zpět do Santoni. My se však nevzdáváme a jako odměnu si vychutnáváme nádhernou, téměř pohádkovou, 3 kilometrovou pláž ležící za horou, na jejímž konci nás čekalo město Noja.

Ve městě Noja začíná další oficiální etapa camina del norte, a to 4. etapa Noja – Galizano – Latas. Podle mapy, kterou potkáváme, vidíme, že dále už budeme pokračovat vnitrozemím. Opět procházíme kolem luk a lesů a večer se vracíme koceánu u městečka Somo.

Další cesta vede trajektem přes záliv do Santanderu. Bohužel trajekt vyplouvá až ráno, rozhodujeme se tedy naši třetí noc na caminu strávit na zastávce trajektu. Všichni tři se ukládáme na lavičky, balíme se do spacáků a doufáme, že nás nikdo nebude vnoci rušit.

Co bylo dál, se dozvíte vdalším pokračování tohoto cestopisu.

Magdalena S