Do Portugalska a zpět stopem – Díl I. – Rakousko, Itálie

Před lety jsem s přítelem podnikla třítýdenní cestu autostopem z Brna do Portugalska. Během naší cesty do Portugalska jsme projeli a také částečně poznali Rakousko, Itálii, Francii a Španělsko. Cestu jsme pojali jako velmi nízkonákladovou. Krom úspory za přepravu jsme ušetřili také za ubytování, jelikož jsme spávali pod širákem, v autě za jízdy či několikrát i jako hosté v příbytcích našich hodných řidičů.

Do Portugalska jsme vyrazili v červenci. Neměli jsme přesně daný plán cesty. Vlastně jsme ani netušili, že skončíme až u oceánu. Naším cílem prostě bylo jet kamkoliv k moři do teplých krajin. Balení zavazadel jsme pojali také velmi skromně. Po celou dobu tří týdnů jsme si vystačili s jedním velkým batohem a jedním malým.

 

 

Už z našich dřívějších cest po Evropě jsme měli vyzkoušeno, že stopování v páru je pohoda. Důležité je být hezky upravený a čistý a najít si místečko, kde na Vás už z dálky bude dobře vidět, a kde mají řidiči možnost zastavit. V Brně se takové místo nachází například na výpadovce na Vídeň, u odbočky na Modřice. Důležité je také mít stopovací ceduli. Nám se osvědčil sešit A4, ve kterém jsme jen obraceli listy s nápisy. Naše první cedule měla nápis WIEN.

 

V Rakousku mě napadla myšlenka, že bych zde ráda někdy pracovala. Jako studentka vysoké školy jsem měla poměrně hodně volného času a nebyl by tedy problém si občas za prací „odskočit“ k sousedům. I zeptala jsem se tedy hned prvního řidiče, který nás za Vídní vzal, zda neví o nějaké možnosti práce pro studenty. Pán se zeptal, co umíme, a když se dozvěděl, že přítel dokáže sám postavit třeba dům a já mu můžu pomáhat, byla ruka v rukávě. Na Martina (tak se řidič jmenoval) jsme dostali kontakt s tím, že se máme ozvat, až se budeme z naší cesty vracet. Jak se později ukázalo, Martin měl statek, kde byla potřeba udělat spousta práce. A taky měl hodně kamarádů, kteří také šikovné pomocníky uvítali. Díky naší cestě stopem jsme pak jezdili do Rakouska pracovat celé další dva roky (trávila jsem vždy střídavě týden ve škole a týden v Rakousku), naučili jsme se německy a vydělali peníze, na které bychom museli v Česku pracovat o mnoho déle.

 

waidring-rakousko_1

 

 

Ale vraťme se k naší červencové cestě stopem. Z Vídně jsme pokračovali směrem na Salzburg a poté jsme se promotávali silničkami tyrolských Alp s jedním z majitelů alpské usedlosti. Nikam jsme na naší cestě nepospíchali, protože samotná cesta je pro nás cílem. V malé vesničce Waidring, ležící v tyrolských alpách asi 50 km od Salzburgu, se nám líbilo natolik, že jsme se zde nechali řidičem vysadit a část cesty jsme si prošli pěšky. Vesnice je známá zejména díky nedalekému skiareálu Waidring-Steinplatte.

 

Náš další cíl byl jasný – dostat se na dálnici vedoucí k Innsbrucku. Bohužel jsme však silně podcenili kombinaci blížícího se večera a odlehlosti malé vesničky. Když jsme ani po několika hodinách pěší chůze směr dálnice nenarazili na auto, který by nás bylo ochotné svézt (moc jich za tu dobu nejelo), bylo jasné, že první noc naší cesty strávíme právě zde. Na alpské louce jsme rozbalili spacáky a chytali se na romantickou noc v přírodě. Rozhodně to nebyla naše první noc pod širákem, ale oba nás překvapilo, jak byla noc chladná. To jsme tedy v červenci nečekali. Navlekli jsme na sebe úplně všechno oblečení z batohu, spojili jsme dohromady naše spacáky a teprve pak jsme se aspoň trochu zahřáli a mohli jsme spát.

 

 lago-di-garda_1

 

Brzy ráno nám hned po chvilce stopování zastavilo jedno z projíždějících aut a přes Innsbruck, Bolzano a Trento jsme dorazili až do italského města Riva del Garda, ležícího u největšího severoitalského jezera Lago di Garda. U jezera, kde kupodivu v době naší návštěvy nebyli téměř žádní turisté, jsme vodními hrátkami a krmením labutí strávili celé odpoledne. Město Riva del Garda se řadí k nejdůležitějším turistickým destinacím severní Itálie, a to díky své poloze na severozápadní části jezera (nazývané též Benaco). Město a i severní břehy jezera jsou obklopené horami.

 

Navečer jsme se přesunuli do nedalekého města Verona, dějiště známého Shakespearova dramatu. Toto město jsme si nemohli nechat ujít! Historické centrum hlavního města provincie Verona bylo v roce 2000 zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Nachází se zde velké množství památek pocházejících z různých časových období. Kromě balkonu v Casa di Giulietta (údajného bydliště Julie), stojí ve Veroně ke zhlédnutí římská aréna pocházející z doby císaře Augusta, románský kostel San Zeno Maggiore z 12. – 13. stol., či pomník Dante Alighieriho stojící na náměstí Piazza dei Signori. Právě na toto náměstí jsme zamířili ihned po našem příjezdu do Verony. Večer měla Piazza di Signori zvláštní kouzlo. Úplně na nás dýchala historická atmosféra, která ještě byla umocněna tím, že s přibývajícím večerem na náměstí ubývalo turistů a hluku.

 

Protože už jsme měli pořádný hlad a byli jsme v Itálii, vyhledali jsme nejbližší pizzerii a dali si pravou italskou pizzu. Sice mi nechutnala tak, jako ta doma na Moravě, a byla taky hodně předražená, ale přece jenom byla z Verony. Luxusní toalety v restauraci v centru města nám posloužily jako provizorní koupelna k večerní hygieně a poté už jsme se vydali hledat místo k noclehu. Najít ve velkém městě místo k přespání pod širákem, je o hodně náročnější, než ustlat si v přírodě. Nakonec jsme roztáhli karimatky a spacáky v jednom z místních parků. Protože kolem v noci stále někdo procházel, rozhodli jsme se, že se budeme střídat a vždy jeden z nás bude hlídat. Přece jen bychom hned druhou noc naší cesty nechtěli být okradeni.

 

Co bylo dál? To se dozvíte v pokračování tohoto cestopisu.

No votes yet.
Please wait...

Top Akce

Prihlasit k odběru

Kdykoliv se můžete z odběru slev odhlásit.
Nikdy nebudeme poskytovat kontaktní údaje třetí straně.