Po týdnu stráveném na cestě jsme s přítelem dostopovali z Brna až do Portugalska. Určitě by to šlo i rychleji, to bychom si ale cestu náležitě nevychutnali.

Ráno, po noci strávené na louce za malou portugalskou vesničkou, se nám podařilo stopnout auto jedoucí do Porta. Moc jsme nevěděli, co od města můžeme čekat. Nevlastnili jsme totiž ani nečetli žádného průvodce Portugalskem. Ale každopádně jsme byli rádi, že po dnu motání se neznámým územím míříme konečně do města, které je vyznačené na naší mapě Portugalska o rozměrech deset krát pět centimetrů! Konečně budeme přesně vědět, kde se nacházíme!

Porto je druhé největší portugalské město. Centrum města bylo zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Pochází odtud známá značka vína Portské víno (které dokonce chutná i mně, i když jinak víno nepiju).

 

I když je Porto považováno za jedno z nejkrásnějších měst Portugalska, nás nijak nenadchlo. Možná je to tím, že jsme do města přijeli bez plánku či mapky a nevěděli jsme, kde hledat jeho krásy. Nejsem ale typický turista a nebaví mě procházet městy podle turistických tras. Nechávám se unášet celkovou atmosférou, městy často bloumám bez cíle a snažím se nakouknout a i trochu zapadnout do života jejich obyvatel.

 

Z Porta si pamatuji hlavně šeď, zamračené lidi, pošmourné počasí (přestože byl červenec) a neupravené ulice. Město, kde bych rozhodně žít nechtěla. Celkově musím říct, že navnaděné krásným Španělskem, nás Portugalsko hodně zklamalo. V nepřívětivém městě jsme nechtěli dlouho zůstávat, snažili jsme se tedy co nejdříve Porto opustit. To ale nebylo tak jednoduché. Když jsme si udělali představu o rozlehlosti města (41,42 km2, žije zde 240 tis. obyvatel), bylo nám jasné, že pěšky bychom k výpadovce pochodovali hodně dlouho. Poprvé na naší cestě jsme tedy využili městské hromadné dopravy a na okraj Porta jsme dojeli metrem.

 

Stopem jsme pak ještě téhož dne navečer přijeli do města Espinho ležícího na pobřeží oceánu, 22 km jižně od Porta. Těšili jsme se už na pláž a koupání se v oceánu. Řidič nás vysadil kus cesty před městem a dál jsme šli pěšky. Při příchodu na dlouhou písečnou pláž nás čekal pohled na velkou skládku plnou smrdutých odpadků. Teprve když jsme se přiblížili na dohled prvním domkům Espinha, začala být pláž upravenější a čistší. Potvrdilo to jen náš celkový dosavadní dojem z Portugalska. Kde lze očekávat výskyt turistů, je krásně upraveno a čisto. Kam turisté běžně nechodí, tam je nepořádek, odpadky a špína. Bohužel. Alespoň to tak tedy bylo v oblastech, ve kterých jsme se pět dnů našeho pobytu v Portugalsku pohybovali.

 

Na písečné pláži u Espinha jsme rozložili karimatky, ale z opalování nakonec nic nebylo. Přestože byl červenec, foukal silný studený vítr. Na karimatce jsem tedy ležela schoulená v dlouhých kalhotách a v triku s dlouhým rukávem. Přítel se odvážně vrhl do vysokých vln, na mě ale byl oceán moc studený, tak jsem se nakonec ani nekoupala.

 

Noc jsme se rozhodli strávit na široké pláži na kraji města. Ráno jsme zjistili, že byl velký příliv a byli jsme tedy rádi, že jsme si lehli dostatečně daleko od oceánu a voda nedosáhla až k nám. Vítr byl v noci tak silný, že nám odletěly všechny věci. Naštěstí foukalo směrem od moře a všechny věci jsme našli nepromočené.

 

Na pláži u Espinha jsme strávili ještě dopoledne, ale jelikož se nám stýskalo po Španělsku, vydali jsme se odpoledne na cestu zpět. Dostat se z Portugalska se však ukázalo jako téměř neřešitelný problém. Auta nebrala. Šli jsme tedy kus cesty pěšky a přitom stopovali a teprve až pátý den našeho pobytu v Portugalsku se nám podařilo stopnout kamion jedoucí přes Salamancu do Madridu. Španělský řidič po cestě kouřil hašiš, hlasitě se smál a celou dobu si volal vysílačkou se svým kolegou jedoucím stejnou trasu s jiným kamionem. Rozhovory řidičů byly v následujících duchu: „Hola, hola!“ Druhý řidič odpovídal: „Hola, hola!“ Následoval hlasitý smích obou a náš kamion se mezitím motal po silnici chvíli v levém pruhu a pak zase v pravém. Nejprve to byla zábava, ale pak už jsme dostali i strach. Setmělo se a na našem řidiči bylo množství vykouřeného hašiše znát stále víc. Raději jsme se tedy nechali u sjezdu z dálnice vysadit a vydali jsme se pěšky do malé vesničky při cestě, kde jsme strávili noc. Ráno jsme si stopli známého španělského zpěváka, který nás za doprovodu své hudby a zpěvu zavezl až do centra Madridu. Své dojmy z Madridu jsme popsala v samostatném cestopise, který naleznete zde: http://levnocestovani.cz/na-dva-skoky-v-rozpalenem-madridu/.

Poté nás už čekala vytoužená Costa Brava. O tom ale více až v dalším pokračování tohoto cestopisu.

Do Portugalska a zpět stopem – Díl III.
Štítky:    

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Získejte cestovatelské tipy jako první!