Irsko s malým Míšou – Díl III. – Wexford, Enniscorthy, Wicklow

Čtvrtý březen, den před mými narozeninami, trávím se svým synem Míšou virském Wexfordu.

Po snídani vhotelovém pokoji (jíme zásoby nakoupené předchozího dne vsupermarketu Aldi) oblékáme nepromokavé věci a míříme poznávat památky města. Náš hotýlek leží vcentru města na South Main Street, jen kousíček od moře a taky blízko všech hezkých míst Wexfordu.

Nejprve navštěvujeme Bride Street Church. Na parkovišti před kostelem je spousta aut, asi bude otevřeno. Až pak mě napadá, že je dnes sobota a ještě ktomu 10 hodin. To asi bude mše. Využíváme možnosti podívat se do interiéru kostela. Míša už je naučený, že vkostele se neběhá a nekřičí. Sedá si tedy na lavici a poslouchá hezký zpěv, kterým se končí mše. Zážitek má také při odchodu, kdy si sfarářem oblečeným ve fialové tunice plácne hi five.

Po School Street pokračujeme až ke kosteluRowe St. Church. Je taky otevřený, tak nakukujeme dovnitř. Interiér je ale hodně podobný předchozímu navštívenému kostelu, tak jen zběžné kouknutí a pokračujeme dál.

Další kostelík vcentru města, St. Iberious Church, už obdivujeme jen zvenku.

Zdá se, že vcentru toho už moc zajímavého není, pokračujeme tedy kpřístavu Wexford Harbour.

Přístav je plný velkých nákladních lodí, turisty žádné nepotkáváme. Kousek před námi je most přes zátoku Wexford Bridge. I když začíná hodně foukat, vydáváme se přes most pěšky na opačnou stranu zátoky.

Je tu taky přístav a hlavně hezká příroda. Ve větru se procházíme po pěšině kolem moře, Míša si hraje skameny a já pozoruju racky. Když se vydáváme na zpáteční cestu khotelu, vítr už doslova fičí.

Odpoledne Míša celé prospí a večer už se pak jdeme jen na chvíli projít a nakoupit.

Pátého března mám narozky.

Oslavujeme pěším 15 km dlouhým výletem kpřírodní rezervaci Wexford Wildfowl Reserve.

Při cestě nazpět přes Wexford Bridge zažívám snad největší vichřici ve svém životě. Dole pod mostem fouká o poznání míň.

Večer, když se vracíme na pokoj, slyšíme zbaru pod námi živou hudbu. Hrají tu každý večer. Nakukujeme dovnitř a nakonec zůstáváme. Borec je fakt dobrý a vIrsku prý i známý (jak se jmenuje, jsem ale zapomněla…). Hraje střídavě na asi pět hudebních nástrojů podle druhu hudby a ktomu úžasně zpívá. Po chvíli se díky Míšovi stáváme hlavní atrakcí baru. Všichni se snámi baví, Míša tančí a zpívá, dostáváme pití a čokoládu. Zpěvák zpívá jen „for the Czech Republic“. Slyšela jsem hodně o irských barech a musím potvrdit, že atmosféra je fakt jedinečná.

Druhý den ráno se balíme a opouštíme hotel, máme dnes cestu do Wicklow. Bereme to ale ještě se zastávkou přes Enniscorthy. Do Enniscorthy jezdí zWexfordu vlaky i autobusy. Cesta autobusem nás stála 5 EUR a trvala přibližně půl hodiny. Kousíček před autobusovým nádražím ve Wexfordu ještě obdivujeme Tintern Abbey a pak už jedeme.

Enniscorthy je krásné městečko shradem, katedrálou a kostelem. Zautobusu vysedáme na autobusové zastávce ležící vedle řeky, přecházíme přes most a jdeme khradu. Míšovi se nejvíc líbí tři děla, zkterých se pokouší střílet.

Kostel obdivujeme jen zvenku a katedrálu nakonec také, protože se vní zrovna koná pohřeb. Fotím jen rychle jednu fotku, nepřipadá mi vhodné si katedrálu nějak moc prohlížet, zrovna když smuteční hosté kondolují pozůstalým. Že jsou Irové hodně pobožný národ, se projevuje i tím, že všichni procházející kolem pohřbu se křižují. To u nás moc zvykem není.

Město se nám podařilo projít během hodiny a půl a vlak jede až za další dvě hodiny. Mám nápad, že bychom mohli jet napřed do Arklow, podívat se na přímořské městečko a až pak pokračovat dál do Wicklow. Do Arklow jede zEnniscorthy autobus. Na zastávce jsou dva autobusy, ptám se tedy nastupujícího pána, zda tento autobus jede do Arklow. Prý ne, jede prý zpět do Wexfordu. Autobus tedy nechávám ujet a chci nastoupit do druhého. Jenomže se nakonec ukazuje, že do Erklow jel ten první. Nevím, proč nám pán poradil špatně… Ostatní Irové jsou naopak moc milí, rádi poradí a i jinak pomůžou.

No nic, tak se zvedáme a jdeme na vlak. Pojedeme rovnou do Wicklow. Když po hodině cesty vystupujeme zvlaku, tak prší. Aniž bych věděla, kterým směrem se máme dát, odbočujeme hned za vlakovým nádražím na malou cestičku, která by měla vést křece. Směr se ukázal jako dobrý, přecházíme řeku a ocitáme se na přímořské promenádě. I přes vytrvalý déšť jsem si Wicklow na první pohled zamilovala. Nacházíme se severně od města a náš hotel leží na jihu. Plně naložená, se spícím Míšou vkočárku, jdu do hotelu při moři dvě hodiny. Každou chvíli se zastavuji a fotím. Přístav, maják, hrad, katedrálu, golfové hřiště,… Zítra to musíme všechno znovu projít, aby se podíval i Míša. Dnes vše zaspal a probudil se až u hotelu.

Hotel Dunbur Lodge má ode mějedničku shvězdičkou. 90 EUR pro nás oba i se snídaní byla cena nižší, než nabízely všechny ostatní hotely vokolí. Krásné pokoje, zokna máme výhled na pastviny sovcemi a i na moře. Kousíček od hotelu je krásný starý maják. Na recepci je milá holka zBrazílie, která tu pracuje teprve třetí den. Zjišťuji, zda se dá vhotelu koupit i večeře (do města se mi už vracet nechce). Večeře vnabídce hotelu nejsou, ale pro nás dva udělají výjimku. Zatímco se procházíme kmajáku, slečna nám chystá večeři, která je pro nás oba zdarma!

Lidé jsou tady moc milí. Potkáváme pána, který nám radí, ať se zítra jdeme podívat krybárně. Majitel každý den vurčitou hodinu krmí tuleně. Když byl tuleň malý, pán mu jednou naházel ryby do moře. Od té doby tuleň připlouvá krybárně u přístavu každý den, pán ho krmí a tuleň roste a roste.

Co bude dál? To se dozvíte kpokračování tohoto cestopisu.

Magdalena S