Irsko s malým Míšou – Díl II. – Dublin, Wexford

Je třetího března ráno, ležím vlevném hotýlku v Dublinu a probouzí mě hlas mého syna Míši: „Mami, už je ráno?!“

Včera jsme přiletěli do Dublinu a stačili jsme rychlostí blesku navštívit nejzajímavější místa irského hlavního města. Čekala jsem tedy, že bude Míša unavený a nechá mě aspoň jednou se pořádně vyspat. Minulou noc jsem díky brzké cestě na letiště spala jen dvě hodiny. Ukecávám ho tedy ještě na další hodinu spánku a pak v9:30 už definitivně vstáváme. Do 11 hodin musíme opustit hotel, čeká nás dnes cesta do Wexfordu.

Venku už od večera vytrvale prší. Oblékáme tedy nepromokavé návleky na kalhoty a pláštěnky. Míšovi dávám dokonce gumáky a můžeme vyrazit. Kousek od hotelu je vlakové nádraží Heuston, odkud jezdí přímé vlaky do Wexfordu. Podle vyhledávače http://journeyplanner.irishrail.ie by měla cesta stát 13 EUR. Autobus je ale prý levnější. Ve vyhledávači autobusů https://national.buseireann.ie jsem našla cenu na stejnou trasu za 9 EUR. Je tedy rozhodnuto, jedeme busem!

Autobusy odjíždějí zdublinského autobusového nádraží Busarás. I když bychom mohli využít městské hromadné dopravy, jdeme raději na Busarás od hotelu pěšky (Míša využívá luxusu jízdy vkočárku). Volíme tentokrát cestu stranou od řeky a poznáváme zase další kousek Dublinu.

Hned kousíček za hotelem máme hezký parčík Croppy Acre, další zastávka je pak u kostela St. Michan´s Church.

Historickou a romantickou atmosféru kostela spřilehlým hřbitovem podtrhuje deštivé počasí.

Na Busarás přicházíme asi po hodině chůze (z hotelu na Parkgate Street), kupuji zásoby jídla na cestu a taky lístek na bus. Cesta do Wexfordu nakonec nestála ani 9, ani 13 Eur, ale rovnou 20! No co už. Asi jsme zvolili nějakou dražší autobusovou společnost nebo nejsou ceny uváděné na webu konečné.

Cesta trvá 2 a půl hodiny, autobus je hezký, sWIFI připojením. Čím jsme dál od Dublinu, tím je příroda hezčí. Líbí se mi louky, na nichž se pasou krávy, ovce a občas i koně. Krásné je město Enniscorthy, přes které projíždíme. Pokouším se přes zmoklá skla autobusu fotit zdejší řeku, hrad a katedrálu, ale fotky jsou nepoužitelné.

Když přijíždíme do Wexfordu, je krásné slunečné počasí. Náš hotelík leží na hlavní třídě, jen kousíček od moře. Jen co jsme se ubytovali, vyrážíme kmoři.

Bohužel se mezitím stačilo zatáhnout a znebe padají kapky deště. Přístup kmoři je přes železniční trať (přechod pro chodce jsme nenašli) a pobřeží je kamenité. Vsílícím větru se vydáváme kousek směrem na jih. Míša se snaží hladit místní psy, kteří jdou se svými páníčky na procházky, a hází kameny do moře. Už se začíná stmívat, když objevujeme malinký přístav. Míša loďky miluje. Přístav je fotogenický, ale jinak je zdejší pobřeží dost nehostinné. Turisté sem asi moc často nechodí.

Po cestě zpět khotelu se zastavujeme nakoupit vsupermarketu Aldi, který vypadá jako obdoba Lídlu. Zrovna když se marně snažím najít nějaké pečivo, které by bylo aspoň trochu podobné tomu českému (záruka toho, že Míša zakoupené bude jíst), nabízí nám pomoc mladá prodavačka. Za chvíli zjišťujeme, že je to Slovenka, která je zde na 3 měsíce za prací. Vypadá spokojeně a dává nám dobré tipy na další dny.

Když přicházíme zpět do hotelu, je už tma. Večeříme nakoupené dobroty a zbytek mám vplánu uložit do ledničky. Jenomže jsem si neuvědomila, že tu žádnou nemáme! Volím náhradní řešení a tašku sjídlem věším ven za kliku pootevřeného okna. Venku je skoro stejná zima jako vledničce!

Příjemně unaveni uleháme ke spánku a těšíme se na další den. Co bude dál? To se dozvíte vpokračování tohoto cestopisu!

Magdalena S